Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 234/15

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Československé obchodní banky, a. s., adresa Radlická 333/150, 150 57 Praha 5, zastoupené Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem Vinohradská 3330/220a, 100 00 Praha 10 - Strašnice, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. října 2014, č. j. -13, spojené s návrhem na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle d (dále jen ""), resp. podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále mělo dojít k porušení práva na právní pomoc v řízení a porušení principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu a 3y.

2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 30. října 2014, č. j. -13, změnil k odvolání žalobkyně (stěžovatelky) výrok III. elektronického platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Chrudimi dne 27. srpna 2014, č. j. -5, o náhradě nákladů řízení tak, že žalované uložil nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 4 490 Kč (oproti 3 764 Kč stanoveným v elektronickém platebním rozkazu), a to do 3 dnů od právní moci usnesení. Podle názoru žalobkyně soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, když aplikoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení zvláštní , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

II.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako odvolací soud v napadeném rozhodnutí řádně neodůvodnil svoje stanovisko, že se nemůže ztotožnit s výhradou žalobkyně o nepřípustnosti aplikace § 14b advokátního tarifu, když soud pouze uvedl, že se stěžovatelka opakovaně domáhá zaplacení pohledávek z úvěrů, což "je mu známo (pouze) ze své úřední činnosti". Podle názoru stěžovatelky odvolací soud svoje stanovisko, že v obdobných nárocích žalobkyně jde o věci typově obdobné, zmínil pouze v obecné rovině, avšak tyto obdobné věci nijak nespecifikoval. Z těchto důvodů tedy považuje stěžovatelka odůvodnění napadeného rozhodnutí za nedostatečné. Dále poukazuje na to, že § 14b advokátního tarifu vyvolává nerovnost účastníků v řízení, která se podle stěžovatelky projevuje v případě přiznání odměny za úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. Jak právní zástupce žalobce, tak právní zástupce žalovaného musí nastudovat veškeré podklady k případu. Přesto je procesně úspěšnému žalobci přiznána náhrada nákladů právního zastoupení za tento úkon právní služby v neporovnatelně nižší výši, než procesně úspěšnému žalovanému. S ohledem na to se stěžovatelka domnívá, že právní úprava tím zakládá ničím neodůvodněnou nerovnost mezi účastníky řízení, a proto považuje zmiňované ustanovení za rozporné s y. Právní pomoc, respektive právní služby poskytované zpravidla advokáty, jsou poskytovány za odměnu, která představuje pro stěžovatelku náklady řízení. Jako náhradu těchto nákladů řízení však stěžovatelka obdrží podle advokátního tarifu pouze zlomek účelně vynaložených nákladů. Tím dle stěžovatelky dochází k opuštění principu odpovědnosti za výsledek ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatelka se dále domnívá, že vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , která zakotvila advokátního tarifu do právního řádu, byla přijata v rozporu se zákonem, neboť nebyla dodržena zákonná legisvakanční lhůta, tedy patnáct dní dle , o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv. Zákon sice připouští zkrácení legisvakanční lhůty, podmínkou je však, že to vyžaduje naléhavý veřejný zájem. Stěžovatelka je toho názoru, že zkrácení legisvakanční lhůty nebylo Ministerstvem spravedlnosti dostatečně odůvodněno a nebyl tak prokázán naléhavý veřejný zájem. Dle stěžovatelky byl takový postup Ministerstva spravedlnosti jako orgánu veřejné moci projevem libovůle, která je v demokratickém právním státě zcela nepřípustná a byl tak porušen y.

III.

4. Ústavní stížnost není opodstatněná.

5. Ústavní soud připomíná, že prakticky totožnou věcí téže stěžovatelky, obsahující rovněž shodné argumenty, se zabýval např. v usneseních ze dne 15. července 2015

sp. zn.

,

sp. zn.

či

sp. zn.

. Od závěrů v těchto usneseních obsažených nemá Ústavní soud důvod se odchylovat ani ve stávající věci, a proto na ně v podrobnostech odkazuje. Stručně shrnuto, Ústavní soud i v této věci vychází z toho, že se jedná o otázku nákladů řízení, které pouze ve zcela výjimečných případech přiznává ústavněprávní relevanci. Ani ve stávající věci však Ústavní soud neshledává extrémní vybočení z procesních pravidel a principů spravedlnosti, které by případně mohlo mít za následek případnou kasaci napadených rozhodnutí. Odvolací soud své rozhodnutí řádně zdůvodnil ( ), přičemž šlo o odůvodnění racionální a srozumitelné. Vzhledem k tomu, že v ústavní stížnosti jsou fakticky pouze opakovány argumenty vznesené v odvolání, není taková stížnost způsobilým "nosičem", na kterém by bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení vyhlášky.

6. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatelky, jichž se dovolává, nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle . Stejně tak byl odmítnut i návrh s ní spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu