Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2818/2021

30 Cdo 2818/2021-238

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně obce Dobrá Voda u Českých Budějovic, se sídlem v Dobré Vodě u Českých Budějovic, U Domova důchodců 1356/33, zastoupené Mgr. et Mgr. Jánem Procházkou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 724 548 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. -216, takto:

Odůvodnění:

Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 724 548 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Českých Budějovicích, který v řízení vedeném pod sp. zn. v době od 18. 4. 2016 do 22. 3. 2017 (právní moc usnesení o zastavení řízení dne 8. 4. 2017) jednal, aniž byly splněny podmínky řízení spočívající v nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalobce.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, č. j. -154, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 724 548 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku 900 Kč (výrok II).

V dané věci se jedná o druhé rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. -178, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 10. 2019, č. j. -154, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 724 548 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 105 831,30 Kč (výrok II). K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. , zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, aby zkoumal, zda jsou splněny podmínky , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), tedy zda jde o náklady účelně vynaložené na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu a současně zda poškozený neměl možnost je uplatnit v průběhu řízení na základě procesních předpisů či mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem ( ), v celém rozsahu včasným dovoláním ( ), které však Nejvyšší soud postupem podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII ), dále jen „ “, jako nepřípustnéodmítl.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně není dle přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.

Dovolání není ve smyslu přípustné pro řešení otázky, zda měl být nárok na náhradu škody v podobě nákladů na právní zastoupení vynaložených účastníkem řízení v době, kdy druhý účastník již neexistoval, a přesto příslušný soud řízení nezastavil a dopustil se tak prokazatelně nesprávného úředního postupu, posouzen podle a jako takový odmítnut nebo měl být posouzen podle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu a v plném rozsahu přiznán, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Příčinou vynaložení nákladů řízení je vždy rozhodnutí účastníka řízení, který je vynakládá. Proto by se i v případě nákladů řízení předpokládaných musel uplatnit , , ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), s tím důsledkem, že by danou škodu nesl v plném rozsahu ten, kdo náklady vynaložil. Smyslem úpravy uvedené v tak je umožnit náhradu těchto nákladů, jejichž vynaložení by jinak nebylo v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem. Z hypotézy však vyplývá, že se použije pouze ve vztahu k těm poškozeným, kteří sami vynaložili náklady na odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Netýká se proto jiných osob, které vynaložily náklady toliko v souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nikoli však za účelem jejich odstranění. U nich se plně uplatní obč. zák. a takto vynaložené náklady si nesou ze svého (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 23/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. ).

Z právě uvedeného současně vyplývá, že poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. , není přiléhavý, neboť v jejím případě nebyl naplněn předpoklad příčinné souvislosti. K tomu jenom pro úplnost dovolací soud dodává, že přece žalobkyni v procesním postavení žalované zastoupené advokátem nic nebránilo, aby sama označila důkazy k prokázání zániku právní osobnosti žalobce ( ), podala proto návrh na zastavení řízení a další úkony právní služby po svém zástupci již nepožadovala.

Náhrada škody spočívající v nákladech řízení je podle a 2 možná pouze při současném splnění dvou podmínek tam uvedených, tj. musí jít o náklady účelně vynaložené na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí (první podmínka podle odstavce 1) a současně poškozený neměl možnost takové náklady uplatnit v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (druhá podmínka podle odstavce 2). Soud se tedy vždy musí kromě zvážení otázky, zda poškozený mohl náklady řízení uplatnit v rámci procesních předpisů ovládajících řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, předně zabývat též tím, které z nákladů řízení, jichž se poškozený domáhá jako náhrady škody, byl nucen (jako zvýšené) vynaložit právě v souvislosti s tím, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí či k nesprávnému úřednímu postupu, jež bylo třeba napravit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. ).

Odvolací soud se od shora citované judikatury, jakož i závazného právního názoru dovolacího soudu vysloveného v předchozím kasačním rozhodnutí, neodchýlil, pokud uzavřel, že v řešené věci se nejedná o náklady účelně vynaložené na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí či odklizení nesprávného úředního postupu, nýbrž o náklady, jejichž náhradu v tomto řízení dle procesních předpisů bylo možno uplatnit, a tedy není naplněna ani jedna z podmínek stanovených v .

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 6. 2022

Mgr. Vít Bičák předseda senátu