Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2340/2021

30 Cdo 2340/2021-182

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně STAVISERVIS spol. s r. o., identifikační číslo osoby 42408008, se sídlem v Jindřichově Hradci, Deštenská 71, zastoupené JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 4 136 241 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, č. j. -148, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou původně domáhala úhrady 4 308 574 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 10. 2018 do zaplacení jakožto náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Tyto jí měly být způsobeny nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. . V daném (posuzovaném) řízení byla po žalobkyni (tam v postavení žalované) požadována úhrada 594 525,75 Kč z titulu smlouvy o dílo. Proti vydanému platebnímu rozkazu podala žalobkyně odpor. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 12. 2005 žalobě vyhověl. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2007, č. j. -207, zrušil posledně zmíněný rozsudek a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení s tím, že dne 27. 4. 1997 byla platně uzavřena smlouva o dílo na tzv. repasi měkkých obložek kořenice, ovšem ohledně přílohy ke smlouvě, o níž žalobce v posuzovaném řízení opíral svou žalobu, tomu tak již není. Nebylo dostatečně zjištěno, zda žalobce (v posuzovaném řízení) na základě smlouvy plnil to, co plnit měl na základě smlouvy, případně co bylo poskytnuto bezesmluvně a komu (zda investorovi stavby nebo žalobkyni). Následně Krajský soud v Českých Budějovicích provedl další dokazování a rozsudkem ze dne 16. 3. 2017 žalobě opět vyhověl, přičemž Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2018, č. j. -654, tentokrát rozsudek potvrdil. Žalobkyni byla v důsledku nepřiměřené délky předmětného řízení způsobena majetková škoda i nemajetková újma. Řízení mělo trvat pět let, ale jelikož trvalo déle, žalobkyně uhradila navíc na úrocích z prodlení 1 269 223 Kč, na nákladech řízení 306 601 Kč a na nákladech řízení svého právního zástupce 332 750 Kč. Jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu pak žalobkyně požaduje 2 400 000 Kč, čili 200 000 Kč za každý rok, o který řízení přesáhlo 5 let. Posuzovaného řízení zatěžovalo vedení společnosti, která se tak nemohla plně věnovat podnikání ve stavebnictví. Žalobkyně musela vytvářet finanční rezervu pro případ neúspěchu v posuzovaném řízení. O tuto částku byl omezen její možný rozvoj a žalobkyně se nemohla ani přihlásit do některých výběrových řízení. Skutečnost, že je proti ní veden soudní spor, se stala veřejně známou a poškodila její dobré jméno, což opakovaně vedlo k neúspěchu při sjednávání zakázky.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 8. 2020, č. j. -102, rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 140 217 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 312 550 Kč od 3. 4. 2019 do 20. 11. 2019 a dále z částky 140 217 Kč od 21. 11. 2019 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala úhrady 3 996 024 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 308 574 Kč od 3. 10. 2018 do 2. 4. 2018 a z částky 3 996 024 Kč od 3. 4. 2019 do zaplacení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 410 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).

Městský soud v Praze k odvolání obou účastnic rozhodl rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, č. j. -148, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 74 416 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 3. 4. 2019 do zaplacení, a jinak (tj. ohledně částky 65 801 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 238 134 Kč od 3. 4. 2019 do 20. 11. 2019 a z částky 65 801 Kč od 21. 11. 2019 do zaplacení) jej v tomto výroku a v zamítavém výroku o věci samé potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2 256 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze žalobkyně podala včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II ), dále jen „ “, jako nepřípustné odmítl.

Předně patří připomenout, že pokud žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu i v části, v níž bylo její žalobě vyhověno, jedná se (v této části) o dovolání nepřípustné subjektivně, neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7).

Pokud dovolání směřuje též do výroků o nákladech řízení, je dovolání v daném rozsahu nepřípustné objektivně podle 238 odst. 1 písm. h)

Z dovolání je (krom rozsáhlé rekapitulace tohoto i posuzovaného řízení) zřejmá pouze výtka, podle níž odvolací soud v posuzovaném řízení měl již ve svém prvním rozhodnutí učinit závěry, které učinil až v rozhodnutí druhém (a které jsou podle tvrzení zcela opačné oproti prvnímu jeho rozhodnutí). Soud tak měl porušit zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, a tím žalobkyni „vyprovokovat“ k další procesní obraně. Tato argumentace je ovšem lichá. Žalobkyní nastíněná situace (tedy že odvolací soud v pozdějším rozhodnutí v téže věci změní názor, který projevil ve svém rozhodnutí dřívějším) není porušením zásady předvídatelnosti rozhodnutí (k významu zásady viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a není ani porušením procesněprávních norem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze též připomenout, že již ze žalobních tvrzení, v nichž žalobkyně mimo jiné shrnuje odůvodnění prvního rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném řízení, je patrné, že uvedené rozhodnutí nemohlo utvrdit žalobkyni v názoru ohledně pro ni kladného výsledku řízení.

Žalobkyně ve svém zjevně bezdůvodném dovolání neuvádí žádný důvod přípustnosti dovolání ve smyslu a Nejvyšší soud jej proto za postupu dle odmítá.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle , části věty před středníkem a a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle , ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI ) ve výši 300 Kč ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 6. 2022

JUDr. František Ištvánek předseda senátu