Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1148/2022

-210

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně K. M., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jakubem Tomšejem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Petra Slezáka č. 548/8, proti žalovanému V. l. a s. ČR, se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Miroslavem Tichým, advokátem se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Říčanská č. 1984/5, o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době a o nároky z důvodu diskriminace, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2022, č. j. , 392/2021-197, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

Odůvodnění:

Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022, č. j. , 392/2021-197, není přípustné podle ustanovení , podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že „jestliže bylo v řízení prokázáno, že žalovaný zrušil pracovní poměr se žalobkyní ve zkušební době výlučně z důvodu jejího těhotenství“, pak se žalovaný „vůči žalobkyni dopustil nepřípustné diskriminace, která má za následek neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

V předcházejícím rozsudku ze dne 16. 3. 2021, č. j. -138, vydaném v této věci Nejvyšší soud (mimo jiné) uvedl, že zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr ve zkušební době s těhotnou zaměstnankyní, stane-li se tak z důvodů, které nesouvisejí s jejím těhotenstvím; spočívá-li však důvod zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze strany zaměstnavatele v těhotenství zaměstnankyně, jde o její nepřípustnou diskriminaci, která má za následek jednak neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru, jednak možnost, aby se dotčená zaměstnankyně domáhala ochrany před touto diskriminací právními prostředky upravenými v ustanovení antidiskriminačního zákona (k závěru, že také zrušení pracovního poměru ve zkušební době je třeba poměřovat z hlediska pravidel zákazu diskriminace, srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 116/2009 v časopise Soudní judikatura).

Přestože dovolatel vytýká rozsudku odvolacího soudu, že „trpí vadami, spočívajícími zejména v nesprávném posouzení věci“, a v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. , ve kterém se Ústavní soud zabýval otázkou nerespektování právního názoru Ústavního soudu soudem obecným, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovým závěrem soudů, že skutečným důvodem zrušení pracovního poměru se žalobkyní ve zkušební době ze strany žalovaného bylo její těhotenství, a se způsobem, jakým k tomuto skutkovému závěru dospěly. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.

Namítá-li dovolatel, že musí být rovněž „vyřešena principiální právní otázka, zda je třeba na každé rozvázání pracovního poměru s těhotnou zaměstnankyní ve zkušební době nahlížet jako na diskriminační jednání zaměstnavatele“, pak přehlíží, že na uvedenou otázku dovolací soud odpověděl právě ve zmiňovaném rozsudku vydaném v této věci ze dne 16. 3. 2021, č. j. -138, neboť uvedl, že zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr ve zkušební době s těhotnou zaměstnankyní, stane-li se tak z důvodů, které nesouvisejí s jejím těhotenstvím.

Poukazuje-li dovolatel na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. , a v této souvislosti uvádí, že „je zaměstnavatel oprávněn ukončit pracovní poměr ve zkušební době s osobou, která nemůže vykonávat sjednaný druh práce ze zdravotních důvodů“, že „má za to, že v totožném režimu by mělo být zacházeno právě i s těhotnou zaměstnankyní“ a že „nelze klást rovnítko mezi stav, kdy byl pracovní poměr rozvázán z důvodu těhotenství a stav, kdy došlo k rozvázání pracovního poměru z důvodu nezpůsobilosti vykonávat předmětnou práci, i když příčinou takové nezpůsobilosti bylo těhotenství, o kterém však žalovaný nevěděl“, pak nebere náležitě v úvahu, že v uvedeném usnesení – kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. – Ústavní soud uzavřel, že není opory pro úsudek, že ústavním pořádkem chráněná práva stěžovatele v řízení před obecnými soudy byla porušena, a že „zdravotní stav“ je způsobilým – diskriminačně nepřípustným – argumentem i v situaci, kdy jinak má zaměstnavatel „volnost“ ve skončení pracovního poměru ve zkušební době v tom, že se nemusí dovolat zvláštního – zákonem uznaného – důvodu. Těmto závěrům Ústavního soudu závěry odvolacího soudu v napadeném rozsudku nijak neodporují. Dovolatel rovněž nereflektuje rozdíl mezi zdravotní nezpůsobilostí zaměstnance k výkonu sjednané práce a těhotenstvím zaměstnankyně, které je podle lékařského posudku ohroženo výkonem sjednané práce a které má jen dočasnou povahu [srov. § 41 odst. 1 písm. c) zák. práce].

Má-li dovolatel za to, že „k diskriminaci … nemůže dojít za situace, kdy absentuje úmysl znevýhodnit … z konkrétního důvodu“ a že „předpokladem diskriminace je právě vědomí, resp. úmysl, diskriminující osoby zacházet s diskriminovanou osobou znevýhodňujícím způsobem“, a odkazuje-li v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. , pak přehlíží jednak, že v tomto rozsudku dovolací soud posuzoval zcela jinou otázku (kdy jde ze strany zaměstnavatele o nepřímou diskriminaci zaměstnance z důvodu zdravotního postižení spočívající v opomenutí zaměstnavatele přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání) na zcela jiném skutkovém základě, a jednak, že v odkazovaném případě dovolací soud uzavřel, že „žalovaný by se vůči žalobci mohl dopustit diskriminace spočívající v opomenutí přijmout přiměřená opatření ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona jen tehdy, bylo-li (muselo-li být) žalovanému s ohledem na všechny okolnosti případu zřejmé, že žalobce má takové zdravotní postižení (omezení), které má (může mít) vliv na jím vykonávanou pracovní činnost a které brání (může bránit) jeho plnému a účinnému zapojení do profesního života na rovnoprávném základě s ostatními zaměstnanci, avšak žalovaný přesto nepřijal žádné z přiměřených opatření, jež by za daných okolností připadala v úvahu a jež nepředstavují pro žalovaného nepřiměřené zatížení. Jestliže však žalovanému s ohledem na všechny okolnosti případu nebylo (a ani nemuselo být) zřejmé, že žalobce takovým zdravotním postižením (omezením) trpí, nemohl se dopustit opomenutí přijmout přiměřená opatření, neboť za takové situace by po žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat, aby jakákoli přiměřená opatření (ze své iniciativy) činil.“

Namítá-li dovolatel, že o těhotenství žalobkyně nevěděl, je namístě poukázat na skutkové zjištění soudů, podle něhož žalobkyně dne 11. 4. 2018 (tedy před zrušením pracovního poměru ve zkušební době dopisem žalovaného ze dne 23. 4. 2018) oznámila své těhotenství vedoucímu zaměstnanci žalovaného J. P., který ji odkázal na „závodní lékařku“ a který se ještě téhož dne obrátil na personalistku R. P., již informoval o těhotenství žalobkyně. K námitce dovolatele, že diskriminace je v posuzovaném případě vyloučena, neboť i kdyby žalovaný o těhotenství žalobkyně věděl, bylo by „na místě uvažovat o zamezení přístupu žalobkyně k zaměstnání spočívajícímu ve výkonu práce, pro kterou byla sjednána pracovní smlouva“, je třeba uvést, že těhotenství zaměstnankyně, které je jen dočasné, nemůže být v souladu se zákonem důvodem trvalého „zamezení přístupu“ zaměstnankyně k zaměstnání zrušením pracovního poměru ve zkušební době zaměstnavatelem. Ohrožuje-li podle lékařského posudku výkon sjednané práce těhotenství zaměstnankyně (jak tomu bylo i v případě žalobkyně), je zaměstnavatel povinen zajistit, aby zaměstnankyně po přechodnou dobu (po dobu trvání jejího těhotenství) tuto práci nevykonávala, aniž by bylo nutné přistupovat k rozvázání pracovního poměru.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení a proti výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek, není dovolání přípustné podle ustanovení (proti výrokům o nákladech řízení) a podle ustanovení (proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit soudní poplatek).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 6. 2022

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu