Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 626/2022

20 Cdo 626/2022-588

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D, ve věci oprávněné N.T., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Andreou Grivalskou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jičínská č. 1346/6, proti povinnému R. T., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Čapkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh č. 573/12, za účasti manželky povinného B. T., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Bohumilem Měšťánkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Čs. armády č. 828/34, pro dlužné výživné ve výši 301 140 Kč a pro běžné výživné ve výši 25 000 Kč, o návrhu povinného na zastavení exekuce a o návrhu manželky povinného na částečné zastavení exekuce, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu ze dne 23. září 2021, č. j. , 292/2021-489, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 29. března 2021, č. j. -343, ve znění opravného usnesení ze dne 1. července 2021, č. j. -431, a doplňujícího usnesení ze dne 1. července 2021, č. j. -432, rozhodl o zastavení exekuce proti povinnému, jenž byla vedena soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5 (dále též jen „soudní exekutor“), na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 10. srpna 2018, č. j. -12, k uspokojení peněžité pohledávky oprávněné za dlužné výživné ve výši 301 140 Kč a k uspokojení běžného výživného splatného vždy do 15. dne každého měsíce předem, počínaje za měsíc červenec 2018 ve výši 25 000 Kč, podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. února 2014 pod č. j. -60, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. listopadu 2017 pod č. j. -140, a dále rozhodl o zastavení řízení o návrhu manželky povinného na částečné zastavení exekučního řízení a uložil oprávněné povinnost uhradit povinnému a manželce povinného náhradu nákladů exekučního řízení a soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Soud prvního stupně při rozhodování vycházel ze skutečnosti, že dlužné výživné bylo povinným uhrazeno dne 21. prosince 2017 a běžné výživné je pravidelně hrazeno povinným ve výši 14 400 Kč a jeho zaměstnavatelkou, Evropskou komisí (dále též jen „zaměstnavatelka povinného“), ve výši 10 600 Kč měsíčně. Jelikož běžné výživné je v současné době hrazeno řádně a včas, není důvod pro pokračování v exekučním řízení, a soud proto vyhověl návrhu povinného na zastavení exekuce.

K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. září 2021, č. j. , 292/2021-489, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení exekuce, ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi oprávněnou a povinným a ve výroku o nákladech exekuce, tak, že návrh povinného na zastavení exekuce zamítl, a ve výroku o zastavení řízení o návrhu manželky povinného na částečné zastavení exekučního řízení a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi oprávněnou a manželkou povinného, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal odvolání oprávněné důvodným a neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že platbou příspěvku na výživné a vzdělání oprávněné ze strany zaměstnavatelky povinného byla plněna vyživovací povinnost povinného k oprávněné, neboť po doplněném dokazování vzal za prokázané, že zaměstnavatelka povinného vyplácí od 1. června 2014 rodinné přídavky matce oprávněné, přičemž tyto přídavky zahrnují příspěvek na vyživované dítě a příspěvek na vzdělání, avšak rodinné přídavky nejsou součástí základního platu povinného, zaměstnavatelka povinného tyto dávky proplácí toliko v případě, pokud její zaměstnanec má nezaopatřené dítě a nemohou být započteny k úhradě výživného stanoveného soudem. Podle odvolacího soudu by platba výživného sice mohla být plněna prostřednictvím třetí osoby, např. v případě dohody povinného se zaměstnavatelem o srážkách ze mzdy, v daném případě ale povinný žádnou obdobnou dohodu se zaměstnavatelem neuzavřel. Na základě uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že plnil-li povinný výživné pouze zčásti (o čemž nebylo mezi účastníky sporu), domnívaje se, že ve zbylém rozsahu za něj plní zaměstnavatel, byl jeho názor nesprávný. Povinnému tak vznikl dluh na výživném a předpoklad pro zastavení exekuce podle ustanovení , příp. písm. h) , , ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „ “), není dán a návrh povinného na zastavení exekuce je třeba zamítnout. S ohledem na to se soud prvního stupně věcně nezabýval návrhem manželky povinného na zastavení exekuce v rozsahu exekučního příkazu postihujícího její účet, odvolací soud v této části napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Usnesení odvolacího soudu napadl povinný v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v dovolacím soudem dosud neřešené otázce hmotného práva, a to, zda úhradou příspěvků na vyživované dítě a na vzdělání ze strany zaměstnavatele povinného je do výše těchto příspěvků plněna povinnost hradit oprávněné výživné. Odvolací soud posoudil uvedenou otázku nesprávně, dospěl-li k závěru, že povinný neplní svoji vyživovací povinnost v plné výši. Podle povinného je jeho vyživovací povinnost vůči oprávněné hrazena řádně a včas, neboť povinný každý měsíc hradí oprávněné částku ve výši 14 400 Kč a kromě toho oprávněná pravidelně dostává i částku ve výši 10 600 Kč jako příspěvek na výživné od zaměstnavatelky povinného, která oprávněné nadto vyplácí i příspěvek na vzdělání. Součet uvedených plateb ve prospěch oprávněné značně přesahuje vyživovací povinnost stanovenou povinnému. Veškeré uvedené příspěvky jsou součástí platu povinného a jsou hrazeny oprávněné pouze z důvodu, že povinný jejich vyplacení zajistil. Dále podle povinného odvolací soud nesprávně posoudil i otázku, zda je k plnění výživného třetí osobou za povinného nutná výslovná dohoda nebo postačuje dohoda konkludentní. Mezi povinným a matkou oprávněné došlo (v době nezletilosti oprávněné) k uzavření dohody o hrazení výživného, podle které měl otec hradit oprávněné ze svého částku ve výši 14 400 Kč, a částka ve výši 10 600 Kč měla být hrazena zaměstnavatelkou povinného. Povinný postupoval v souladu s uvedenou dohodou a požádal svoji zaměstnavatelku o vyplácení příspěvků oprávněné. Povinný má za to, že popsané jednání postačuje k závěru o plnění výživného oprávněné prostřednictvím plateb zaměstnavatelky a navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a uložil oprávněné povinnost nahradit povinnému náhradu nákladů odvolacího i dovolacího řízení. Povinný zároveň požádal o odklad právní moci napadeného rozhodnutí do doby rozhodnutí dovolacího soudu, neboť případným provedením exekuce ze strany soudního exekutora by došlo k závažnému ohrožení práv povinného.

Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání povinného uvedla, že v dovolání absentuje vymezení podmínek přípustnosti dovolání a povinný především napadá skutkové závěry odvolacího soudu. Povinný podle oprávněné účelově označuje rodinnou dávku za příspěvek na výživné, přestože se jedná o příspěvek na vyživované dítě, jak vyplývá z doslovného překladu i účelového určení uvedené dávky. S argumentací povinného oprávněná nesouhlasila a plně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu, navrhla proto, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle , ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), zabýval se nejprve otázkou přípustnosti dovolání.

Povinný napadl usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v části výroku, kterým odvolací soud zrušil výroky soudu prvního stupně o zastavení řízení o návrhu manželky povinného na částečné zastavení exekučního řízení a o náhradě nákladů řízení mezi oprávněnou a manželkou povinného a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle není dovolání podle přípustné proti rozhodnutím, kterými odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti části výroku, kterým bylo rozhodnuto o zrušení napadeného usnesení a vrácení věci k dalšímu řízení, tak není dovolání povinného přípustné a Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu odmítl ( ).

Dovolání povinného proti zbylé části výroku odvolacího soudu shledal dovolací soud podle přípustným, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, zda úhradou příspěvků na vyživované dítě a na vzdělání ze strany zaměstnavatele povinného je do výše těchto příspěvků plněna vyživovací povinnost povinného vůči oprávněné. Dovolání však není důvodné.

Dle čl. 62 Nařízení Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68, kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství a kterým se zavádějí zvláštní opatření dočasně použitelná na úředníky Komise (dále též jen „služební řád“), se odměna úředníka skládá ze základního platu, rodinných přídavků a jiných přídavků.

Podle čl. 67 služebního řádu Rodinné přídavky zahrnují: a) příspěvek na domácnost; b) příspěvek na vyživované dítě; c) příspěvek na vzdělání. Úředníci pobírající rodinné přídavky uvedené v tomto článku oznámí přídavky podobné povahy vyplácené z jiných zdrojů; tyto přídavky se odečtou od přídavků vyplácených podle článků 1, 2 a 3 přílohy VII.

Z výše uvedených ustanovení služebního řádu a dále ze skutkových zjištění odvolacího soudu (dovolací soud je skutkovým zjištěním, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, vázán), především z písemných vyjádření pracovníků zaměstnavatelky povinného, zaměstnaných v oddělení rodinných přídavků, vyplývá, že rodinné dávky nejsou součástí základního platu povinného, ale jedná se o dávky proplácené na žádost těm zaměstnancům, kteří mají nezaopatřené dítě, přičemž uvedené dávky nemohou být započteny k úhradě výživného stanoveného soudem. Dovolací soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že platbou příspěvků na výživné a na vzdělání oprávněné ze strany zaměstnavatelky povinného není plněna vyživovací povinnost povinného k oprávněné. Vzhledem k uvedenému závěru je nadbytečné zabývat se další dovolací otázkou, neboť ani případná formální dohoda mezi povinným a jeho zaměstnavatelkou by nemohla na výše uvedeném závěru ničeho změnit.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení , a b) nebo v nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání proti zbylým částem výroku napadeného usnesení podle ustanovení zamítl.

Dovolatel v dovolání navrhuje odklad právní moci dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. , dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, a to za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinného rozhodl bez odkladu (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se návrhem povinného na odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Výrok o návrhu na odklad právní moci je totiž ve vztahu k výroku, jímž se dovolací řízení končí zamítnutím, respektive odmítnutím dovolání, výrokem akcesorickým (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2017, sp. zn. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [ a násl. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 6. 2022

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu