Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2282/2021

22 Cdo 2282/2021-355

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) A. K., narozeného XY, a b) P. K., narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, proti žalovanému A. N., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Osvobození 714/4, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2021, č. j. -316, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( )

Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 11. 2018, č. j. -174, výrokem I zamítl žalobu na určení, že žalobci /žalobcem a) byl původně A. K., nar. XY/ jsou spoluvlastníky pozemku par. č. XY, odděleného od pozemku par. č. XY, nacházejícího se v katastrálním území a obci XY, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, přičemž tento pozemek tvoří součást jejich společného jmění. Výroky II až IV rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. -224, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a IV a ve výroku II změnil co do výše náhrady nákladů řízení. Výrokem II rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Nejvyšší soud k dovolání žalobců rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. -256, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Původní žalobce a) 6. 7. 2020 zemřel a soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 8. 2020, č. j. -272, rozhodl, že v řízení bude pokračováno s jeho nástupci, a to dosavadní žalobkyní P. K. a A. K., nar. XY. V novém rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, č. j. -316, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve znění, že se zamítá žaloba na určení, že A. K., nar. XY, a P. K., nar. XY, jsou spoluvlastníky specifikovaného pozemku, zčásti změnil výrok II o nákladech řízení, potvrdil výrok IV. o nákladech státu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci („dovolatelé“) dovolání, které opírají o , , ve znění pozdějších předpisů („ “). Tvrdí, že rozsudek spočívá na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K otázce hmotného práva uvádějí, že nalézací soudy nesprávně posoudily „zejména právní otázku oprávněnosti držby a běhu vydržecí doby“. Pokud jde o otázku procesního práva, odvolací soud podle jejich názoru „svévolně hodnotil provedené důkazy, přičemž rozhodnutím odvolacího soudu byl rovněž založen extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy“; tím mělo být také porušeno právo dovolatelů na spravedlivý proces. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci ( ). Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření k dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje ( , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “.).

Dovolání není přípustné.

V předchozím rozhodnutí v této věci Nejvyšší soud vycházel ze skutkových zjištění, že A. K., nar. XY, a žalobkyně b) v roce 1978 koupili od státního statku dům č. p. XY. V souvislosti s touto koupí uzavřeli 5. 10. 1983 se státem dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku par. č. st. XY, na kterém uvedený dům leží; spolu s tímto pozemkem začali užívat i část sousedního pozemku, nyní evidovaného jako parcela č. XY, o zhruba desetinové výměře oproti pozemku par. č. st. XY.

Spor byl o to, zda žalobci pozemek parc. č. XY (dále též „sporný pozemek“) nabyli do vlastnictví vydržením, jak tvrdili. Odvolací soud uvedl, že držba žalobců se neopírala o žádný právní důvod (ani o domnělý) a právo osobního užívání jim bylo zřízeno k zastavěnému pozemku, „tedy k druhu takového pozemku, který nelze obhospodařovat způsobem žalobci uvedeným, tj. sekat zde trávu, zasazovat a pěstovat ovocné keře, stromy a vinnou révu“. Žalobci tak nemohli být v dobré víře, že jim sporný pozemek náleží, a nemohli jej proto vydržet. Odvolací soud se tak již nemusel zabývat otázkou, zda uběhla vydržecí doba a rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Nejvyšší soud následně rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, neboť jeho závěry byly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Putativním titulem držby práva osobního užívání k části sousedního pozemku byla dohoda o tomto užívání, putativní titul k držbě vlastnického práva pak představovala tato dohoda ve spojení s , ve znění novely č. ; co se týká evidence nemovitostí, údaje o druhu pozemků nejsou a nebyly pro soukromoprávní vztahy závazné, proto je-li pozemek veden v evidenci nemovitostí jako „zastavěná plocha“, nevylučuje to skutečnost, že jeho část je využívána jinak, např. jako zahrada.

Odvolací soud zopakoval důkaz výslechem svědka M. S. a dospěl k závěru, že ačkoli žalobci [resp. v té době žalobkyně a A. K. st.] užívali sporný pozemek již od uzavření kupní smlouvy v roce 1978, v této době ještě neměli žádný (ani domnělý) právní titul k jeho užívání, oprávněnými držiteli práva osobního užívání pozemku se stali až 24. 11. 1983, kdy byla dohoda o osobním užívání registrována státním notářstvím. Uvedl proto, že „i kdyby držba žalobců byla od 24. 11. 1983 oprávněná, byla ztracena ještě před uplynutím doby deseti let, protože žalobci byli v říjnu 1993 vyzváni k vyklizení celé parcely č. XY, tedy k té části, kterou užívali jako zahradu, a to otcem M. S., takže tímto okamžikem se seznámili se skutečnostmi, které musely objektivně vzbudit jejich pochybnosti o oprávněnosti držby této části parcely, a při obvyklé opatrnosti pak museli dospět k závěru, že jim vlastnicky ani tato část parcely č. XY nepatří.“

Dovolatelé tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), ačkoli napadají výhradně skutkové závěry odvolacího soudu, a to konkrétně závěr o vědomí A. K. st. a žalobkyně b) o vlastnických poměrech v obci (bod 18), o tom, zda otec svědka M. S. věděl, jaké pozemky a v jakých hranicích jeho rodina původně vlastnila (bod 19 a 21), a o tom, zda je obvyklou praxí užívat cizí pozemek bez právního důvodu (bod 20). Protože odvolací soud posoudil uvedené skutkové otázky podle dovolatelů svévolně a na základě „spekulativních domněnek, údajných notoriet a generalizací“, zasáhl tím do jejich ústavně zaručených práv, konkrétně do práva na spravedlivý proces, a dovolání by proto mělo být přípustné.

Opírají se o dvě rozhodnutí Ústavního soudu (nález ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , a usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ), z nichž vyplývá, že pokud dovolatel namítá porušení ústavně zaručených práv, pak i když uplatní v dovolání pouze skutkové námitky, nelze takové dovolání bez dalšího odmítnout pro vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu a 3 , nýbrž je třeba dovolání posoudit z hledisek přípustnosti dovolání ( ), a to právě s ohledem na možné dotčení základních práv účastníků řízení; záleží pak na posouzení Nejvyššího soudu, zda shledá naplnění podmínky přípustnosti dovolání, nebo je jako nepřípustné odmítne. Důvodem je skutečnost, že nejasný rozdíl mezi skutkovými a právními námitkami (a tedy obtížné rozlišení těchto dvou kategorií) nemůže jít k tíži dovolatele v tom směru, že by ztratil možnost efektivní ochrany ústavně zaručených práv a svobod zmeškáním lhůty k podání ústavní stížnosti (viz zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. ). Cituje rovněž z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. , podle kterého „jestliže tedy dovolatel namítne protiústavnost právních závěrů či postupu odvolacího soudu, je tím naplněn i dovolací důvod spočívající v tvrzeném nesprávném posouzení věci. Je pak úkolem dovolacího soudu se touto argumentací (při odmítnutí dovolání pro nepřípustnost alespoň ve stručné podobě) zabývat a vypořádat se s ní.“

Tyto závěry Ústavní soud dále podrobně rozvedl ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , ve kterém rovněž zdůraznil, že uvedené „samozřejmě nic nemění na povinnosti dovolatelů i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích až 238a , jak to rovněž vyplývá ze shora uvedeného právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. .“

Dovolatelé proto nesprávně interpretují zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu, domnívají-li se, že přípustnost dovolání může založit pouhé tvrzení (navíc neurčitě formulované), že odvolací soud svým postupem při hodnocení důkazů zasáhl do jejich ústavně zaručených práv. Tvrzené porušení ústavně zaručených práv a svobod lze sice podřadit pod dovolací důvod uvedený v i v případě, že jde o tzv. „skutkové námitky“, to však nezbavuje dovolatele povinnosti řádně vymezit přípustnost dovolání.

V nyní projednávané věci dovolatelé tvrdí, že odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů svévolně a učinil tak „rozsáhlé spekulativní závěry nemající jakoukoli oporu v provedeném dokazování“. S výjimkou částí, ve kterých dovolání polemizuje s tím, co odvolací soud vyslovil „na okraj“ nosných důvodů rozhodnutí (body 18 a 19 dovolání) a v souvislosti s náhradou nákladů řízení (bod 20 dovolání), kterými se dovolací soud nemohl zabývat [na úvahách, které odvolací soud vyslovil „na okraj“, napadené rozhodnutí nezávisí a proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné ( ], směřuje dovolání ke zpochybnění výpovědi svědka M. S., resp. ke zpochybnění skutkového zjištění o tom, že otec svědka vyzval v roce 1993 žalobce k vyklizení pozemků (bod 21 dovolání); na tom je totiž zamítnutí žaloby založeno – pokud byli žalobci vyzváni v r. 1993 k vyklizení, pak ještě před uplynutím desetileté vydržecí doby přišli o dobrou víru, že jsou vlastníky sporného pozemku.

K uvedeným námitkám nicméně žádným způsobem nevymezují přípustnost dovolání, to znamená, že neuvádí, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ( ); ani z obsahu dovolání se pak vymezení přípustnosti dovolání nepodává.

Jen na okraj se dodává, že soudní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Tato zásada je vyjádřena v , podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Také způsob hodnocení výpovědí svědků bez ohledu na jejich vztah k účastníkovi a hodnocení výpovědi účastníka není předepsán a záleží na konkrétní situaci, jak soud výpověď vyhodnotí v rámci volného hodnocení důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. ).

Odvolací soud logicky a podrobně vysvětlil, proč svědkovi M. S. uvěřil (bod 25 napadeného rozhodnutí). Nejde tak o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.

Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobci povinni uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 23. 5. 2022

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu