Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3749/2021

28 Cdo 3749/2021-637

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: A. D., narozený XY, bytem ve XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Plzeň, Klatovská 202, zastoupený JUDr. Wieslawem Firlou, advokátem se sídlem v Ostravě, Křížkovského 617/10, proti žalované: M. M., narozená XY, bytem v XY, o zaplacení částky 550 994 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. -547, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se v tomto řízení domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu jednak částku 196 096 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, a jednak částku 354 898 Kč z titulu nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku.

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2018, č. j. -501, žalobu zamítl (výrok I) a žalobci uložil, aby žalované uhradil náklady řízení (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví identifikovaném rozsudku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobcem nárokované vydání bezdůvodného obohacení mělo spočívat v inkasování příjmů z podnájmu družstevního bytu žalovanou v období od 1. 9. 2001 do 17. 12. 2003, kdy členem bytového družstva a nájemcem bytu byl žalobce a žalovaná jím byla zmocněna k uzavírání podnájemních smluv jeho jménem. Za uvedené období žalovaná obdržela z podnájmu částku 114 650 Kč, nicméně hradila za žalobce služby spojené s nájmem bytu, finančně i věcně žalobci přispívala a zasílala mu balíčky do vězení. Ve vztahu k tomuto nároku odvolací soud stran právního posouzení uzavřel, že přijetí plateb nájemného mohlo sice představovat bezdůvodné obohacení na straně žalované, na druhé straně však žalovaná poskytla žalobci finanční plnění, přičemž dále hradila nájemné z bytu a služby spojené s jeho užíváním. Především však odvolací soud dospěl k závěru o důvodnosti žalobkyní vznesené námitky promlčení podle , účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Jelikož byt byl naposledy pronajat do 30. 9. 2003, pak objektivní tříletá promlčecí doba uplynula nejpozději k 30. 9. 2006, přičemž žaloba byla podána až dne 1. 7. 2007. Z provedeného dokazování nic nenasvědčuje tomu, že by na straně žalované byl dán úmysl bezdůvodně se na úkor žalobce obohacovat, ať už ve formě úmyslu přímého nebo nepřímého.

Co se týče nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku z pronájmu bytu v době, kdy byla členkou bytového družstva žalovaná, nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, neboť z její strany nedošlo k porušení právní povinnosti.

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání maje je za přípustné pro řešení dovolacím soudem dosud nezodpovězené otázky „vymezení podmínek, za nichž osoba, která jménem nájemce družstevního bytu uzavírá podnájemní smlouvy a inkasuje podnájemné, jehož příslušnou část v rozporu s dohodou s nájemcem družstevního bytu tomuto neodevzdává, se v části neodevzdaného plnění na úkor nájemce družstevního bytu úmyslně bezdůvodně obohatila, případně takto nájemci družstevního bytu úmyslně způsobila škodu, tudíž vymezení podmínek, za kterých v těchto případech osoba jedná úmyslně.“ Podle dovolatele se s touto otázkou odvolací soud vypořádal nedostatečně a nepřezkoumatelně, neboť z provedeného dokazování vyplývá, že žalovaná jednala nejméně ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu. Závěr odvolacího soudu o neexistenci úmyslu na straně žalované proto nemůže obstát. Nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu pak podle názoru žalobce spočívá v tom, že ten na jednu stranu uzavřel, že bezdůvodné obohacení na straně žalované mohlo vzniknout, resp. vzniklo, ale pro provedené zápočty není zřejmé, zda žalované zbylo nějaké aktivum, které by bezdůvodným obohacením bylo, resp. mohlo být, k čemuž ovšem dospěl po výslovném konstatování, že skutkový stav v tomto směru nebyl úplně zjištěn. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudu odvolacího i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací o dovolání rozhodl podle , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – žalobcem ( , věta první, ), jenž je zastoupen advokátem [ ], zabýval se tím, zda je dovolání přípustné ( ).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Předně je třeba uvést, že dovolatel nenapadá závěr odvolacího soudu vztahující se k jím uplatněnému nároku na náhradu škody spočívající v tom, že ze strany žalované nedošlo k porušení žádné právní povinnosti, a proto není dán jeden z předpokladů odpovědnosti žalované za škodu. Dovolací argumenty žalobce se upínají toliko ke konkluzím odvolacího soudu stran nedůvodnosti jím uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

Přípustnost dovolání ovšem nezakládá námitka žalobce o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , publikovaném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní. Zde uvedl, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V daném případě odvolací soud zcela přezkoumatelným způsobem vysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru o promlčení žalobcem uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž rovněž pregnantně odůvodnil, proč by ani případné obohacení na straně žalované (bylo-li by zjištěno) nemohlo být považováno za úmyslné, a tudíž zakládající běh desetileté objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. Způsob odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nemohl pro žalobce představovat překážku pro uplatnění jeho práv, neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že důvody rozhodnutí odvolacího soudu mu byly zřejmé a také proti nim zcela konkrétně v dovolání brojí.

Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem formulovaná otázka ohledně vymezení podmínek, za kterých osoba v obdobných případech jedná úmyslně, neboť v tomto směru jsou dovolací argumenty budovány na odlišném skutkovém základě, než ze kterého vycházel odvolací soud. Ten své rozhodnutí založil na zjištění, že žalovaná sice inkasovala platby nájemného z podnájemních smluv, avšak rovněž poskytovala žalobci finanční plnění a dále za něj hradila družstvu nájemné a platby spojené s užíváním bytu, a že proto není zřejmé, zda na její straně vůbec zbylo nějaké aktivum, které by bylo možno považovat za bezdůvodné obohacení. V této souvislosti pak odvolací soud uzavřel, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by žalovaná věděla o svém případném bezdůvodném obohacování či že by jej chtěla dosáhnout, ani to, že by to nevěděla, ale byla s tím srozuměna pro případ, že by k obohacení na její straně došlo. Žalobce v dovolání naopak dovozuje, že žalovaná měla povinnost část z inkasovaného podnájemného zasílat žalobci, avšak takto nečinila, přičemž tak podle žalobce jednala nejméně ve formě nepřímého úmyslu (byla srozuměna s následky svého jednání), čímž však uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (viz a contrario ), a tedy neformuluje otázku, která by mohla vést k naplnění jedné ze zákonem stanovených podmínek pro přípustnost dovolání ve smyslu

Směřuje-li dovolání výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti výroku II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, je nutno konstatovat, že ani v tomto rozsahu není dovolání přípustné, a to podle

Ze všech výše vyložených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobce nemůže být shledáno přípustným podle Dovolaní tak Nejvyšší soud podle odmítl.

V souladu s ustanovením větou druhou nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 5. 2022

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu