Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 946/2022

30 Cdo 946/2022-639

USNESENÍ

J. T.

České republice

– Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 327 602,13 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2021, č. j. -454, ve znění doplňujícího usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021, č. j. -459, takto:

Dovolání se odmítá.

I. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 327 602,13 Kč s příslušenstvím. Ta sestávala jednak z nároku na náhradu škody ve výši 43 102,13 Kč, jež měla být žalobci způsobena jeho nezákonným trestním stíháním vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , a jednak z nároku na zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 284 500 Kč, kterou v důsledku tohoto trestního stíhání utrpěl.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 11. 2020, č. j. -414, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 55 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 19. 6. 2015 do zaplacení, jež připadala na jeho nárok na náhradu utrpěné nemajetkové újmy (výrok I), zatímco ve zbytku představovaném částkou 272 602,13 Kč s příslušenstvím, jakož i příslušenstvím z přiznané částky 55 000 Kč za dobu od 19. 12. 2014 do 18. 6. 2015 žalobu zamítl (výrok II). Současně s tím soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), a dále rozhodl o povinnosti obou účastníků řízení k náhradě nákladů řízení, jež platil stát (výroky IV a V).

Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že i ve vztahu k částce 55 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, přičemž v odvoláním napadené části zamítavého výroku o věci samé vztahující se k částce 43 102,13 Kč s příslušenstvím požadované z titulu náhrady škody tento rozsudek potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení, jež před soudy obou stupňů vznikly žalované (výrok II rozsudku odvolacího soudu) i státu (výrok III rozsudku odvolacího soudu, jenž byl do tohoto rozsudku doplněn posléze vydaným doplňujícím usnesením). V části, kterou soud prvního stupně žalobu zamítl ohledně částky 229 500 Kč s příslušenstvím připadající na zbývající část náhrady nemajetkové újmy, nebyl rozsudek prvostupňového soudu odvoláním napaden a v tomto rozsahu tak nabyl samostatné (oddělené) právní moci.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle , 2 , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. ). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. ). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení provedené s účinností od 30. 9. 2017 , a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. , nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. ).

Žalobcovo dovolání tedy v části, v níž směřuje proti výroku napadeného rozsudku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku týkajícím se náhrady škody ve výši 43 102,13 Kč s příslušenstvím, tj. nároku vycházejícího z odlišného skutkového základu, než je tomu v případě zbývajícího nároku na náhradu nemajetkové újmy, o němž bylo napadeným rozsudkem také rozhodnuto, směřuje proti výroku o peněžitém plnění, které nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Za současného konstatování, že se v posuzovaném případě nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztah, proto Nejvyšší soud uzavírá, že je podané dovolání podle v dotčené části objektivně nepřípustné.

Ve vztahu ke zbývajícímu nároku na zadostiučinění žalobcem tvrzené nemajetkové újmy pak otázka, zda by se žalobci mělo požadované satisfakce dostat vzhledem k hledisku obecné slušnosti, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle žalobcova názoru odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho rozsudky ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. , a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. (viz body 10 až 13 dovolání), tj. otázka, kterou jako jedinou dovolatel ve svém dovolání konkrétně vymezil způsobem, jenž vyhovuje požadavkům , přípustnost podaného dovolání ve smyslu citovaného nezakládá. V nyní řešeném sporu se totiž odvolací soud otázkou vlastního zadostiučinění, kterého by se mělo žalobci za jím tvrzenou nemajetkovou újmu dostat, nezabýval, neboť jeho rozhodnutí spočívá na závěru, že mezi touto nemajetkovou újmou a žalobcovým trestním stíháním, z něhož byl zažalovaný nárok odvozován, není dán vztah příčinné souvislosti, pročež je odpovědnost žalované za tuto újmu vyloučena (viz bod 32 odůvodnění napadeného rozsudku). Dovolací námitky, které žalobce v souvislosti s uvedenou otázkou vznesl, stejně jako judikatura Nejvyššího soudu, z níž v této souvislosti citoval, tak dopadají na otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí a vzhledem k závěru, který byl v něm vysloven, ani záviset nemohlo (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil). Přípustnost dovolání podle zmíněného tudíž nelze z tohoto důvodu dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podané dovolání není přípustné ani v části směřující proti výrokům napadeného rozsudku týkajícím se nákladů řízení (jejichž správnost byla v textu dovolání rovněž zpochybněna), neboť tak stanoví

K žalobcově podání ze dne 24. 1. 2022 pak dovolací soud nepřihlédl, neboť měnit vymezení důvodu podaného dovolání a rozsahu, ve kterém je rozhodnutí odvolacího soudu tímto dovoláním napadáno, lze podle jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Ta přitom žalobci uplynula již dne 8. 11. 2021.

Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů žalobcovo dovolání odmítl.

S ohledem na závěr o nepřípustnosti podaného dovolání se dovolací soud pro bezpředmětnost již nezabýval návrhem žalobce na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [ ], který byl rovněž součástí jeho dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle věty první, , a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s dvěma úkony spočívajícími ve vyjádření k dovolání a k jeho následnému doplnění. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 600 Kč (tj. 2 x 300 Kč), a to podle a a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 5. 2022

JUDr. Pavel Simon předseda senátu