Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 807/2022

30 Cdo 807/2022-225

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce I. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ivo Suchomelem, advokátem se sídlem v Praze 4, Durychova 101/66, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, č. j. -206, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 4. 2. 2021, č. j. -172, a to jednak v jeho výroku IV, jímž byla zamítnuta žaloba v části, v níž se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 100 641 Kč s příslušenstvím, jednak v jeho výroku V o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Zároveň s tím odvolací soud žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

Přestože žalobce v úvodu svého dovolání zmínil, že jím napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, z obsahu zbývajících částí jeho podání, jenž je v souladu s určující pro vymezení, v jakém rozsahu je rozhodnutí dovolatelem skutečně napadeno, vyplývá, že tomu tak není. Specifikace důvodů, pro které žalobce dle svého dovolání rozsudek odvolacího soudu napadl, stejně jako v dovolání obsažený finální návrh na znění rozhodnutí Nejvyššího soudu, v jehož vydání by dle žalobcova požadavku mělo dovolací řízení vyústit, totiž ve vzájemné shodě svědčí o tom, že žalobce napadl pouze tu část rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o dvou jeho nárocích na náhradu škody dosahujících v souhrnné výši částky 15 641 Kč, zatímco ve vztahu ke zbývajícímu nároku na náhradu nemajetkové újmy, na který připadala částka 85 000 Kč, zůstal rozsudek odvolacího soudu dovoláním nedotčen.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. ). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. ). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení provedené s účinností od 30. 9. 2017 , a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. , nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. ).

Žalobcovo dovolání, které se dotýká pouze části napadeného rozsudku týkající se dvou nároků na náhradu škody (náhrady nákladů vynaložených žalobcem na jeho právní zastoupení a náhrady označené jako „promeškaný čas“ žalobce), jež byly vyčísleny na celkových 15 641 Kč s příslušenstvím, tj. nároků vycházejících z odlišného skutkového základu, než je tomu v případě zbývajícího nároku na náhradu nemajetkové újmy, o němž bylo napadeným rozsudkem také rozhodnuto, tedy směřuje proti výroku týkajícímu se peněžitého plnění, které nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Za současného konstatování, že se v posuzovaném případě nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztah, proto Nejvyšší soud uzavírá, že je toto dovolání podle objektivně nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 5. 2022

JUDr. Pavel Simon předseda senátu