Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 98/2022

25 Cdo 98/2022-789

USNESENÍ

R. D.,

Institut klinické a experimentální medicíny,

IČO 00023001, se sídlem Vídeňská 1958/9, Praha 4, zastoupený advokátem JUDr. MUDr. Janem Skácelem, LL.M., se sídlem Trojská 167/24, Praha 8, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, č. j. -788, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. MUDr. Jana Skácela, LL.M.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. -689, zamítl návrh žalobkyně, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 240 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, č. j. -788, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takto rozhodl o nároku žalobkyně na jednorázové odškodnění za usmrcení, když žalobkyně jako družka zemřelého J. N. (dále jen „pacient“) měla za to, že ten během léčby a hospitalizace u žalovaného nebyl léčen správně, což vedlo dne 27. 12. 2013 k jeho úmrtí. Odvolací soud uzavřel, že bezprostřední příčinou jeho smrti bylo selhání srdce a plic, předchozí příčinou hemoragický šok v důsledku krvácení jícnových varixů, prvotní příčinou pak selhání jater v důsledku jaterní cirhózy kombinované etiologie s významnými komplikacemi v podobě portální hypertenze, selhání ledvin a získaného imunodeficitu při základním onemocnění. Odvolací soud na základě dokazování provedeného zejména znaleckými posudky z oboru zdravotnictví uzavřel, že při léčbě pacienta postupoval žalovaný v souladu s , , , a , o zdravotních službách, tedy lege artis. Žalobkyni proto proti žalovanému nevznikl nárok na jednorázové odškodnění podle a

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje tak, že ve věci jsou řešeny otázky, které dosud dovolacím soudem nebyly řešeny, a to vliv provedení či neprovedení pitvy na unesení důkazního břemene ve vztahu k příčině úmrtí a postupu zdravotnického zařízení při léčbě, a to kdy a za jakých podmínek a jaká forma pitvy má být provedena. Odvolací soud se odchýlil od ustálené praxe tím, že nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, č. j. , o obrácení důkazního břemene v tzv. medicínských sporech. Dále popsala, v čem spatřuje nesprávné skutkové a na ně navazující nesprávné právní závěry odvolacího soudu i soudu prvého stupně a navrhla zrušení rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně nevyhověl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) posoudil dovolání podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), zastoupenou advokátem ve smyslu , shledal, že dovolání žalobkyně není podle přípustné.

Dovolací soud předesílá, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Argumentací části dovolání, která směřuje proti skutkovým zjištěním, se proto dovolací soud nezabýval, neboť skutkovým stavem je vázán a není oprávněn jeho správnost přezkoumávat ( a ).

Na základě skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že při léčbě pacienta postupoval žalovaný lege artis. Zásadní dovolací otázkou z pohledu žalobkyně je vliv provedení či neprovedení pitvy na unesení důkazního břemene ve vztahu k příčině úmrtí pacienta a postupu zdravotnického zařízení při jeho léčbě a otázka, kdy a za jakých podmínek a jaká forma pitvy má být provedena.

Obecně platí, že ve sporu o náhradu škody (újmy) je povinností žalobce prokázat objektivní podmínky odpovědnosti škůdce za škodu, tedy včetně prokázání příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce. Neunesení této důkazní povinnosti má za následek neúspěch ve sporu. To se v zásadě vztahuje i na řízení o nárocích odvozených od porušení povinnosti poskytovatele zdravotní péče postupovat lege artis či od objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze jím použité věci.

Specifikem medicínských sporů, v nichž na straně jedné vystupuje pacient jakožto poškozený a na straně druhé poskytovatel zdravotních služeb jako škůdce, je okolnost, že může nastat situace, kdy poškozený nebude – pro své odborně a materiálně značně nevýhodnější postavení ve srovnání s postavením škůdce – schopen předložit veškeré důkazy na podporu svých tvrzení. Pokud se tak stane v případech, kdy některý z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze za pomoci zdravotnické dokumentace, jíž však disponuje škůdce, lze připustit výjimečný procesní přístup spočívající v tzv. obrácení důkazního břemene (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. ). Typicky jde o situaci, kdy škůdce jako účastník řízení nesplní povinnost vydat důkaz ( ), zatají skutečnosti, s nimiž mohl, objektivně vzato, soud seznámit, nechová se procesně korektně a jeho přístup k řízení je celkově nevěrohodný, což oslabuje jeho pozici a váhu tvrzení (srov. Jirsa, J. in: Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. -180 . 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 355; viz také obecně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 14590, či rozsudek ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. , Soubor C 10697). Je pak i ústavně aprobovatelné, aby obecný soud přistoupil k možnosti ultima ratio spočívající v obrácení důkazního břemene ohledně skutečností, které měly být na základě zdravotnické dokumentace objasněny, a to v situaci, kdy postup podle nepřichází v úvahu z důvodu, že předmětná zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními povinnostmi škůdce nebyla pořízena vůbec, anebo ji (opět v rozporu se svými právními povinnostmi) neuchoval či "ztratil". Tehdy lze akceptovat, aby nad ochranou právní jistoty žalovaného převážil požadavek na zachování principů spravedlivého procesu. Je totiž zřejmé, že v takovýchto situacích je to právě žalovaný, kdo ze svého protiprávního či nepoctivého jednání získává prospěch na úkor žalobce – poškozeného, jenž není schopen unést důkazní břemeno ohledně tvrzení, od nichž odvíjí svůj nárok na náhradu újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. ).

O takovou výjimečnou situaci spočívající v obrácení důkazního břemene se však v projednávané věci nejedná. Žalovaný nijak neztěžoval proces dokazování, předložil zdravotnickou dokumentaci, která byla postačujícím podkladem pro zpracování znaleckých posudků, nezatajoval žádné skutečnosti a spolupracoval se znalci. Nelze proto dojít k závěru, jak se mylně domnívá žalobkyně, že by těžil ze svého protiprávního či nepoctivého jednání a získával tak prospěch na úkor žalobkyně, která proto nebyla schopna unést důkazní břemeno ohledně tvrzení, od nichž odvíjí svůj nárok na náhradu újmy. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně nikoliv z důvodu neunesení důkazního břemene žalobkyní. Provedení či neprovedení pitvy proto nemělo pro posouzení této věci význam, neboť na této skutečnosti soudy obou stupňů nezaložily své skutkové ani právní závěry. Odvolací soud se tedy v projednávané věci neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani ve věci není řešena otázka, která doposud nebyla řešena dovolacím soudem.

Nejvyšší soud proto dovolání podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 5. 2022

JUDr. Robert Waltr předseda senátu