Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 553/2022

-307

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobkyně WILSON PROPERITY s. r. o. – v likvidaci, se sídlem v Brně, Vinařská 580/17a, identifikační číslo osoby 27694828, zastoupené Mgr. Michalem Wiedermannem, advokátem se sídlem v Brně, Vinařská 580/17a, proti žalovanému Statutárnímu městu Brno, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 196/1, identifikační číslo osoby 44992785, zastoupenému Mgr. Petrem Langem, LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 156/2, o zaplacení 11 820 731 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2021, č. j. -268, takto:I. Dovolání seodmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudek odvolacího soudu (výslovně všechny jeho výroky) napadla žalobkyně včasným dovoláním. Jeho přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „“.

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz).

Přípustnost dovolání nemůže založit otázka určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (doby) nároku na náhradu škody podle § 398 zákona č. 513/1993 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), neboť takovou otázku odvolací soud neřešil (na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo). Žalobkyně s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. , a ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. , odvolacímu soudu vytýkala, že „zcela ignoroval existenci dvou promlčecích lhůt – subjektivní a objektivní …, když i v rozporu s právním názorem soudu prvního stupně shledal konec běhu promlčecí lhůty bez dalšího ke dni 30. 8. 2010“. Argumentovala tím, že podle jí citovaných judikaturních závěrů je pro určení běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 398 obch. zák. rozhodné zjištění, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, přičemž je podstatnou též otázka, kdy škoda vznikla, neboť poškozený se nemohl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvědět dříve, než škoda vznikla. Odvolací soud však neřešil otázku, kdy počíná běžet subjektivní promlčecí doba podle § 398 obch. zák. (explicitně uvedl, že otázka subjektivního povědomí žalobkyně není pro rozhodnutí věci právně významná), pokud vyšel z toho, že v projednávané věci šlo o uplatnění práva žalobkyně na náhradu škody způsobené neplatností právního úkonu podle § 268 obch. zák., u kterého počíná běžet promlčecí doba podle § 394 odst. 3 obch. zák. ode dne, kdy se právní úkon stal neplatným (neplatné smlouvy byly uzavřeny dne 30. 8. 2006).

Odkazy žalobkyně na výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou přiléhavé, neboť v nich Nejvyšší soud neposuzoval otázku počátku promlčecí doby nároku na náhradu škody způsobené neplatností právního úkonu podle § 268 obch. zák. Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud nepostupoval v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud v případě nároku na náhradu škody způsobené neplatností právního úkonu stanovil počátek promlčecí doby podle § 394 odst. 3 obch. zák. (představujícího odchylku od § 398 obch. zák.) dnem, kdy se právní úkony (smlouvy) staly neplatnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. , či ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ).

Žalobkyně v souvislosti s touto otázkou také namítá, že soudy dospěly ke zcela chybným skutkovým zjištěním ohledně doby, kdy žalobkyně získala povědomí o neplatnosti smluv, a zpochybňuje tak správnost skutkového stavu zjištěného v řízení. Je namístě zdůraznit (bez ohledu na to, že tyto skutečnosti nebyly rozhodné pro právní posouzení věci odvolacím soudem, jak bylo uvedeno výše), že dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním ( ). Tyto skutkové námitky tedy nemohou založit přípustnost dovolání [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ].

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné podle (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu nepostačují. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například R 4/2014).

Výše uvedeným požadavkům žalobkyně nedostála ve vztahu k procesní otázce „důsledků koncentrace řízení, neposkytnutí lhůty soudem prvého stupně a neprovedení navrhovaných důkazů“ (obsahující fakticky více otázek), neboť řádně nevymezila, v čem ve vztahu k ní (k nim) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jakkoli avizovala předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neoznačila žádnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, s níž by podle jejího mínění mělo napadené rozhodnutí kolidovat (ať již uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe). Dovolání tak v této části trpí vadami, které již nemohou být odstraněny ( ) a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť nemůže být posouzena přípustnost dovolání v této části.

Argumentuje-li žalobkyně nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, uplatňuje tím námitku vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ), což v projednávané věci není naplněno. Nadto Nejvyšší soud neshledává odůvodnění napadeného rozhodnutí nepřezkoumatelným, důvody jeho rozhodnutí jsou z něj dostatečně zřejmé.

Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ) dovolání žalobkyně podle odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 4. 2022

Mgr. Jiří Němecpředseda senátu