Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1505/2021

33 Cdo 1505/2021-227

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně I. V., bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti žalovaným 1) J. K. a 2) R. K., oba bytem XY, zastoupeným Mgr. Václavem Linhartem, advokátem se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2021, č. j. -205, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 9. 2020, č. j. -175, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a pozemku neuvedeného parc. č. o velikosti 116 m

2

v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu neuvedeného zhotovitele, který byl potvrzen Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ, neuvedeného dne pod neuvedeným číslem, vše pro katastrální území XY, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 3. 2021, č. j. -205, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 – dále jen „ “).

Žalovaní pokládají rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhli odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobkyně předkládá k posouzení následující otázky hmotného práva, které dle jejího přesvědčení v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:

1) „Zda dohoda o rozšíření společného jmění manželů uzavřená za účinnosti (v roce 2016), kterou obdarovaný (žalovaný) rozšířil společné jmění manželů o dar i na svou manželku (žalovanou), vylučuje možnost vrácení v jeho naturální podobě v případě, že se obdarovaný (žalovaný) vůči dárci (žalobkyni) dopustil hrubě neslušného jednání a dárce pro toto jednání (z roku 2017) požádal (v roce 2017) o vrácení daru ve smyslu (darovací smlouva uzavřena v roce 2008)?“

2) „Zda se dohoda o rozšíření společného jmění manželů vzniklého před 1. 1. 2014 uzavřená po 1. 1. 2014 posuzuje podle , , ve znění pozdějších předpisů?“

Dovolání není přípustné.

Formulaci (první) předestřené otázky týkající se vyloučení možnosti vrácení daru v jeho naturální podobě dovolatelka zakládá na tom, že „žalobkyně prokázala naplnění podmínky pro vrácení daru tím, že o jeho vrácení požádala pro hrubé porušení dobrých mravů ze strany žalovaného 1, a to pro jeho jednání ze dne 3. 6. 2017, pro které byl odsouzen za zločin loupeže podle rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 9. 2019 pod č. j. -526 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020 pod č. j. -596, přičemž poškozenou v této věci byla žalobkyně a její manžel“, ač se soudy po skutkové ani po právní stránce chováním žalovaného 1) vůči žalobkyni nebo členům její domácnosti nezabývaly.

Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé a popírající novou právní úpravu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť dohodu žalovaných o rozšíření společného jmění manželů hodnotí prizmatem , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a judikaturou založenou na právní úpravě účinné do 31. 12. 2013. Dovolatelka přitom přehlíží, že odvolací soud s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (jmenovitě např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. ) toliko – a správně – uzavřel, že byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat obč. zák., i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014, zatímco smlouvu žalovaných o rozšíření společného jmění posuzoval podle ustanovení o. z. Na řešení druhé předestřené otázky (zda se dohoda o rozšíření společného jmění manželů vzniklého před 1. 1. 2014 uzavřená po 1. 1. 2014 posuzuje podle úpravy nového ), tak není napadené rozhodnutí (resp. jeho správnost) založeno.

Otázku týkající se vyloučení možnosti vrácení daru v jeho naturální podobě odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Ohledně dovolatelkou tvrzené neúčinnosti smlouvy o rozšíření společného jmění manželů vůči žalobkyni nelze odhlédnout od zjištění soudů obou stupňů, že tato smlouva byla uzavřena (dne 30. 3. 2016) před jednáním žalovaného 1), z něhož žalobkyně odvozovala právo domáhat se vrácení daru a pro které dopisem ze dne 29. 11. 2017 vyzvala k vrácení daru. Tvrzení dovolatelky, že darovací smlouva s sebou nese perpetuární právo dárce žádat o vrácení daru, přisvědčit nelze. V rozsudku ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. ( ), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr, že právo domáhat se vrácení daru, tedy požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování, vzniká teprve okamžikem jednání obdarovaného, které naplňuje znaky uvedené v § 630 obč. zák. Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Byla-li darována věc, projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému se ruší darovací smlouva a obnovuje se původní právní vztah, tj. obnoví se vlastnictví dárce k věci ex nunc a obdarovaný, který se stal neoprávněným držitelem, je povinen mu věc vydat. V praxi však může dojít k situaci, že obdarovaný předmět daru poté, co se stane jeho vlastníkem, zcizí. Dojde-li k tomu až poté, co je obdarovanému doručena důvodná výzva k vrácení daru podle § 630 obč. zák., tj. co se dárce v důsledku naplnění podmínek tohoto ustanovení s účinky ex nunc stane opět vlastníkem darované věci, jde o neplatný převod vlastnického práva a v takovém případě zůstává právo dárce na fyzické vydání předmětu daru zachováno. Zcizí-li ovšem obdarovaný darovanou věc před doručením výzvy k vrácení daru, nelze platnost tohoto zcizení z hlediska oprávnění obdarovaného zpochybňovat, jelikož v době převodu mu náleželo vlastnické právo a tím i právo s věcí nakládat. Obdarovaný tak z důvodů, které neodporují zákonu, nemůže splnit svoji povinnost fyzicky předat dárci předmět daru a tuto povinnost nemá ani nový vlastník věci. To však nemění nic na tom, že pokud byly podmínky § 630 obč. zák. splněny, okamžikem doručení výzvy ke vrácení daru povinnost obdarovaného vrátit dar vznikla. Právo dárce na vrácení daru založené zákonem nelze učinit závislým na tom, jak obdarovaný s předmětem daru naloží, a není možno je vyloučit jen proto, že obdarovaný již darovanou věc nemá v držení. Obdarovaný získal bezplatně určitou majetkovou hodnotu, kterou – za splnění zákonných podmínek – musí vrátit. Nemůže-li tak učinit in natura, je povinen poskytnout dárci ekvivalent v podobě peněžitého plnění podle zásad o bezdůvodném obohacení.

Protože v době uzavření smlouvy o rozšíření společného jmění manželů žalobkyně právo žádat vrácení daru neměla, nelze přisvědčit jejímu názoru, že uvedená smlouva vůči ní nemá účinky, neboť byla uzavřena bez jejího souhlasu. Platí totiž, že vznikne-li vztah ke třetí osobě až po uzavření smlouvy o rozšíření společného jmění manželů, není k jejímu uzavření souhlasu třetí osoby třeba (srov. též Psutka, Jindřich. [Limity smluvní volnosti smluv o manželském majetkovém režimu]. In: Hrušáková, Milana, Králíčková, Zdeňka, Westphalová, Lenka a kol. II. Rodinné právo ( −975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 219 a násl.).

Lze proto uzavřít, že rozšířil-li žalovaný 1) o darované věci společné jmění manželů předtím, než vzniklo právo žalobkyně domáhat se vrácení daru, nemohla se žalobkyně domáhat vrácení daru in natura, ale mohla se domáhat vrácení daru výlučně formou peněžité náhrady. Odvolacímu soudu tak není co vytknout, pokud zamítl žalobu o určení výlučného vlastnického práva žalobkyně k pozemkům (předmětu daru) s odůvodněním, že již nemovitosti nelze vydat; současně soudy obou stupňů nepochybily, když nehodnotily chování žalovaného 1), pro které se žalobkyně domáhala vrácení daru, jestliže žalobkyně žalobou (i přes soudem avizovaný závěr ohledně nemožnosti vydání darovaných věcí) nepožadovala peněžitou náhradu.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud je odmítl ( ).

Dovolání směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení není přípustné podle

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 13. 4. 2022

JUDr. Pavel Horňák předseda senátu