Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3275/2021

22 Cdo 3275/2021-905

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. H., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Silvií Majtánovou, advokátkou se sídlem v Bystřici pod Hostýnem, Dolní 1567, proti žalovanému T. B., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se v Břeclavi, Hybešova 3041/6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2021, č. j. -869, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( )

Okresní soud v Břeclavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 9. 2019, č. j. -821, ze zaniklého společného jmění manželů přikázal část věcí do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok I), část do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II), a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 436 923 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV-VI).

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně a žalovaného rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j. -869, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výrocích I a II pouze formulačně a ve výroku III tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 569 437 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů („ “), když tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a uplatňuje dovolací důvod uvedený v (nesprávné právní posouzení věci).

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje ( ).

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka přípustnost dovolání vymezila tak, že „odvolací soud nezohlednil hodnotu podniku a nezahrnul jej do aktiv SJM, neuznal námitku relativní neplatnosti smlouvy o prodeji podniku a neposoudil výběry z účtu žalovaného jako odklony ze SJM. Odvolací soud se tedy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolací soud však neshledal, že by napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

K bodu III dovolání: Zde dovolatelka uvádí, že je sporné, podle jaké úpravy měla být věc posouzena, když SJM zaniklo dne 25. 12. 2013, tedy za účinnosti , („obč. zák.“), a žaloba o vypořádání společného jmění manželů byla podána v roce 2014 za účinnosti , ; domnívá se, že vypořádání mělo proběhnout již podle nového . Jde o otázku v judikatuře již řešenou. „Vypořádání společného jmění manželů, zaniklého (resp. zrušeného či zúženého) před 1. lednem 2014, se řídí č. “ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. , publikovaný pod č. 103/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

K bodu IV a V dovolání: Jde v podstatě o polemiku se skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení; taková polemika však nemůže naplnit ani předpoklad přípustnosti dovolání, ani jediný přípustný dovolací důvod upravený v (viz výše). To platí i o námitkách proti znaleckému posudku, které jsou námitkami skutkovými.

Dále zde dovolatelka polemizuje s postupem soudů, které nevypořádaly podnik ve výlučném vlastnictví žalovaného. Polemika vychází z toho, že žalovaný podnik ještě za trvání manželství prodal, žalobkyně vznesla námitku relativní neplatnosti prodeje a žalovaný pak úspěšně namítl promlčení této námitky; žalobkyně nyní žádá, aby k námitce promlčení soud nepřihlédl s ohledem na její rozpor s dobrými mravy a podnik zahrnul do vypořádání. K tomu dovolací soud uvádí: I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. , usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. ); to platí i o přípustnosti dovolání.

Protože dovolatelka tuto námitku neuplatnila v odvolacím řízení, rozhodnutí odvolacího soudu na uvedené otázce nespočívá a ta nemůže založit přípustnost dovolání.

Navíc je třeba uvést, že byl-li podnik ve výlučném vlastnictví žalovaného, nelze § 145 obč. zák., který se týká jen věcí v SJM, aplikovat; žalovaný nebyl v nakládání s podnikem nijak omezen a nepotřeboval k němu souhlas žalobkyně.

Dovolatelka dále „poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. , a ze dne 25. 05. 2016, sp. zn. , ve kterých se uvádí, že podnik, který je ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, generuje zisk, který patří do SJM a peníze, které jsou použity na provoz podniku, odchází ze SJM a jsou tedy použity na výlučný majetek jednoho z manželů. Vzhledem k tomu, že by musela žalobkyně jednotlivé položky každý měsíc konkretizovat, k vypořádání se má určit hodnota podniku“. Implicitně tedy namítá rozpor rozsudku odvolacího soudu se zmíněnou judikaturou. Tato judikatura se však netýká případu, kdy podnik jeho výlučný vlastník prodal ještě v době trvání SJM.

Odvolací soud pak vyšel z právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. , ve kterém se uvádí: „Pokud začal jeden z manželů podnikat ještě před uzavřením manželství, je nutné odečíst od zjištěné ceny podniku ke dni zániku společného jmění vložené výlučné prostředky (resp. věci, práva a jiného majetkové hodnoty) podnikajícího manžela v podobě ceny jeho podniku před vznikem společného jmění manželů“. V dané věci byla podle zjištění odvolacího soudu cena podniku před uzavřením manželství, tedy to, co do něj vložil žalovaný z výlučného majetku, vyšší, než cena v době jeho prodeje; proto tu nebylo nic k vypořádání. Dovolatelka sice odkazuje na předchozí části citovaného rozhodnutí, podle kterých se vypořádává cena podniku, nicméně uvedený závěr, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, přehlíží.

K bodu VI dovolání: Dovolatelka uvádí: „Další položkou SJM jsou účty vedené na jména účastníků. Z pohybů na účtech vyplývá, že až do října 2012, kdy žalobkyni vyhodil ze společné domácnosti, měl žalovaný vysoké pohyby na účtech. Desetitisícové částky vybíral v hotovosti a používal zřejmě výhradně pro svou vlastní potřebu. Názor soudu, že se vypořádává stav účtů ke dni zániku SJM, je nesprávný a měly být vypořádány i odkloněné peníze, na které se hledí, jako by v SJM byly. Nevypořádává se jen to, co je na účtech ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství, ale je rozhodné, jak se peníze spotřebovaly“. V této souvislosti odkazuje na judikaturu dovolacího soudu ohledně prostředků vybraných z účtu jedním z manželů a použitých v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák.

K tomu odvolací soud uvedl: „Žalobkyně dále učinila neurčité tvrzení o desetitisícových částkách, které měly být dle výpisů z účtu žalovaným za trvání manželství vybírány a užívány pro jeho vlastní potřebu. Uvedená tvrzení žalobkyně nejsou určitá a konkrétní, neboť zejména neuvádí, o jaké konkrétní výběry se jedná a za jakým účelem byly finanční prostředky žalovaným použity za situace, kdy většina účtů žalovaného byla podnikatelskými a obraty na těchto účtech souvisely s jeho podnikem, který, jak je výše uvedeno, pro snížení své hodnoty vypořádáván soudem nebyl“.

Je tedy zřejmé, že odvolací soud neopomenul § 145 obč. zák. ani judikaturu k němu, měl však za to, že tvrzení žalobkyně byla neurčitá. V této souvislosti dovolatelka nijak nevymezuje přípustnost dovolání, jen uvádí: „Krajský soud vyzval žalobkyni, aby, upřesnila tvrzení o nakládání s penězi na účtech žalovaného uvedením toho, které částky, z kterých účtů a kdy byly žalovaným vybrány a použity na jeho potřebu, a konkrétně za jakým účelem‘. Na co konkrétně je žalovaný použil, nemůže žalobkyně vědět, zde se jedná o přenesené důkazní břemeno a k těmto transakcím by se měl vyjádřit žalovaný. Nejedná se tedy o ‚neurčité tvrzení o desetitisícových částkách‘, jak nesprávně tvrdí odvolací soud“. Takto neurčitá námitka, postrádající zcela označení předpokladu přípustnosti dovolání, nemůže přípustnost dovolání založit.

K bodu VII dovolání: Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné podle

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 3. 2022

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu