Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2523/15

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora, Exekutorský úřad Přerov, se sídlem Komenského 38, Přerov, zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. května 2015 č. j. -208, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel podal ve smyslu a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") ústavní stížnost, v níž navrhuje zrušení shora označeného rozsudku obecného soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek ve smyslu d (dále jen ""), právo na spravedlivý proces ve smyslu y, resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zásada rovnosti účastníků řízení podle y.

2. Aby mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené . V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadené tak nebylo třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.

3. Podle ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení , dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

4. Tudíž pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti rozhodnutí napadenému ústavní stížností podal zároveň dovolání. Má za to, že v daném případě není namístě vyloučení dovolacího přezkumu ve vztahu k akcesorickému nákladovému výroku, který napadá, což blíže odůvodňuje. Ústavní soud si dne 19. 8. 2015 (č. l. 17 spisu Ústavního soudu) tvrzení stěžovatele o podání dovolání telefonicky ověřil též u Okresního soudu v Jičíně, který ve věci pod sp. zn. rozhodoval v prvním stupni. Dovolání stěžovatele bylo tomuto soudu doručeno dne 17. 8. 2015.

6. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, tedy včetně dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (k tomu, že dovolání přípustné podle ve znění je třeba považovat za takový mimořádný opravný prostředek, se Ústavní soud vyjádřil například v usnesení ze dne 28. 3. 2013

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

7. Podání ústavní stížnosti je namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. Je tak nevhodné i souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti, kteréžto řešení ani nevyhovuje požadavku právní jistoty (srov. například usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 29. 7. 2011 či usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 2. 2011). Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v rámci kterého se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení (v rozporu s y) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné a odůvodnění procesní

opatrností - zejména s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti - neobstojí.

8. Ústavní soud též zdůrazňuje, že toto jeho rozhodnutí stěžovatele nijak nepoškozuje. Pokud totiž v řízení o dovolání nebude úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové (v níž může zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení), a to i kdyby jeho dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovateli tímto postupem nehrozí ani zmeškání lhůt. Podle totiž v případě, že mimořádný opravný prostředek byl rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení jako návrh, který je nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2015

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu