Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 294/2022

-320

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Wilson & White s.r.o., se sídlem Dobrovského 717/24, 170 00 Praha 7 – Holešovice, IČO 24208001, zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, 120 00 Praha 2, proti žalovanému J. S., nar. XY bytem XY, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem Nad Zátiším 586/22, 142 00 Praha 4, o zaplacení 447 914 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021, č. j. -301, takto:

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 10. 2021, č. j. -301, výrokem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 5. 2021, č. j. -266, kterým byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení žalobou požadované částky, neboť žalobkyně neprokázala své tvrzení, že po skončení smlouvy o spolupráci, písemně uzavřené mezi účastníky na dobu určitou do 1. 8. 2014 s ujednáním o provizi ve výši 3 % z kupní ceny ve prospěch žalované za zprostředkování prodeje bytových jednotek, by byla tato smlouva prodloužena (uzavřena) i pro období po 1. 8. 2014 za stejných podmínek. Z provedeného dokazování pouze vyplynulo, že žalovaný svolil k tomu, že žalobkyně může pokračovat v nabízení bytů jen tak, že provize bude sjednávána pro každý jednotlivý obchodní případ individuálně a její výše bude uvedena v rezervační smlouvě, kterou bude podepisovat zájemce o koupi, žalobkyně a žalovaný, přičemž část rezervačního poplatku odpovídající provizi bude hradit kupující na účet žalobkyně. Odvolací soud nepřisvědčil argumentu žalobkyně, že soud prvního stupně zaměňuje smlouvu rezervační a smlouvu o zprostředkování, když naopak běžnou praxí při koupi nemovitosti je, že zájemce platí rezervační poplatek na účet realitní kanceláře, které tato částka nebo její sjednaná část zůstává jako provize. Ve smyslu prokázaného ujednání mezi účastníky pro období po 1. 8. 2014 byly tři ze šesti obchodů uzavřeny s ujednáním o výši provize v konkretizované rezervační smlouvě a sjednaná provize byla zaplacena (zájemci a kupující manželé Ř., Š. a V.), zatímco ve třech případech nedošlo k uzavření rezervační smlouvy a ujednání o provizi pro žalobkyni a současně nebylo v těchto třech dalších případech prokázáno, že by se žalobkyně o uzavření kupních smluv žalobkyně zasloužila (zájemci o koupi I., L. a manželé D.). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v závěru, že vzhledem ke skutkovým zjištěním v dané věci nelze usuzovat o obchodní praxi zavedené mezi stranami v dalších žalobkyní tvrzených obchodních případech (kupující K., D.). Odvolací soud proto potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, podaným výslovně proti všem jeho výrokům. Dovolání považuje za přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), neboť odvolací soud se podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky nároku žalobkyně na provizi za zprostředkování prodeje bytových jednotek. Dovolatelka má za to, že prokázala, že pro žalovaného zajistila zájemce o koupi bytu – příležitost k uzavření kupní smlouvy u zájemců I. (výše provize 84 389 Kč), Ř. (výše provize 54 920 Kč), Š. (výše provize 30 000 Kč), V. (výše provize 30 000 Kč), L. (výše provize 89 605 Kč) a D. (výše provize 159 000 Kč). Dovolatelka je přesvědčena, že e-mailovou komunikací mezi účastníky ze dne 16. 12. 2015 a 18. 12. 2015 prokázala, že mezi účastníky byla dohodnuta zprostředkovatelská provize pro žalobkyni ve výši 3 % ze všech uzavřených obchodů a všech zajištěných kupujících zájemců o koupi bytové jednotky. Dovolatelka namítá, že odvolací soud se však s interpretací těchto e-mailů vypořádal zcela nelogicky, v rozporu se zásadou zdravého rozumu, a takové hodnocení důkazů je podle dovolatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. , a dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu). Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že část důkazů předložených žalobkyní zcela pominul. Dovolatelka je přesvědčena, že v řízení prokázala, že pro žalovaného svým přičiněním zprostředkovávala prodej bytových jednotek i po 1. 8. 2014, když zajišťovala inzerci a propagaci bytových jednotek, jednala s potencionálními zájemci o koupi bytu a zajišťovala prohlídky bytových jednotek, konala tedy zprostředkovatelskou činnost ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. . Dovolatelka dále poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. , podle něhož by měla nárok na zaplacení požadované částky z titulu bezdůvodného obohacení, pokud by se nepodařilo prokázat existenci zprostředkovatelské smlouvy.

Dovolatelka s ohledem na výše uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastnicí řízení ( ), která je řádně zastoupena advokátem ( a 4 ), se zabýval přípustností podaného dovolání.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud je nucen k námitce dovolatelky, že odvolací soud nesprávně hodnotil některé důkazy, konstatovat, že již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním soudu a hodnocení důkazů odvolacím soudem nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. , ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. , či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. – dostupných na www.nsoud.cz).

Dovolání žalobkyně nemůže být s ohledem na výše uvedené tedy přípustné podle , je-li založeno na zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu, že mezi žalobkyní a žalovaným neexistovala ve třech konkrétních případech (zájemci I., L. a manželé D.) žádná smlouva, z níž by vyplýval nárok žalobkyně na provizi, a na zpochybnění skutkového závěru soudu, že žalobkyně pro žalovaného neprováděla v těchto případech žádnou zprostředkovatelskou činnost, jejímž přičiněním by došlo k uzavření smlouvy o převodu bytových jednotek u uvedených zájemců. Zpochybněn nebyl zároveň ani závěr odvolacího soudu, že v případech zájemců (manželé Ř., Š. a V.) byly obchody uzavřeny s ujednáním o výši provize v konkretizované rezervační smlouvě a sjednaná provize byla žalobkyni i zaplacena. Je-li dovolací soud vázán skutkovými závěry odvolacího soudu, pak přípustnost dovolání podle nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky, odlišných od skutkových závěrů soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. – dostupné na www.nsoud.cz).

K námitce dovolatelky, že odvolací soud neprovedl některé žalobkyní navržené důkazy, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle nemohou založit námitky, týkající se případných vad řízení, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. dostupných na www.nsoud.cz). Ustanovení věty druhé stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání tedy nemohou založit samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu.

Podala-li žalobkyně dovolání výslovně do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, je namístě připomenout, že dovolání do části rozhodnutí odvolacího soudu týkající se rozhodnutí o výši nákladů řízení nemůže podle s ohledem na účinnost tohoto ustanovení (bod 2. čl. II., části první , kterým byl změněn , , ve znění pozdějších předpisů) založit přípustnost dovolání.

Není-li tedy, s ohledem na výše uvedené, dovolání žalobkyně podle přípustné, Nejvyšší soud žalobkyní podané dovolání podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( )

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 3. 2022JUDr. Kateřina Hornochovápředsedkyně senátu