Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1196/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Romana Štixe, zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Slovanská třída 136, 322 00 Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -27 ze dne 25. 3. 2015, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. -50 ze dne 30. 5. 2014, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni č. j. 7393/12-1300-401171 ze dne 9. 10. 2012 a proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty Finančního úřadu v Přešticích č. j. 43028/12/142970402394 ze dne 13. 6. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení a 3d (dále jen "").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Přešticích výše uvedeným rozhodnutím - platebním výměrem na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2011 - stěžovateli vyměřil nadměrný odpočet daně ve výši 96.043,- Kč oproti stěžovatelem uplatněnému nadměrnému odpočtu ve výši 859.670,- Kč. Finanční ředitelství výše uvedeným rozhodnutím tento platební výměr potvrdilo. Stěžovatel podle jeho názoru neprokázal nárok na odpočet daně ve tvrzeném rozsahu, neboť neprokázal, že ke zdanitelným plněním (dovozu zboží ze Srbska a jeho následnému prodeji na Slovensko) došlo tak, jak plyne z předložených daňových dokladů.

Uvedené rozhodnutí Finančního ředitelství napadl stěžovatel správní žalobou, již Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem dle (dále též "") jako nedůvodnou zamítl. Proti rozhodnutí krajského soudu následně stěžovatel podal kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou dle věty poslední zamítl.

Proti rozhodnutím správních orgánů i správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že soudy se nedostatečně vypořádaly s námitkou procesního pochybení spočívající v nepředložení části listin založených ve vyhledávací části spisu. Protože mu nebyly tytoy předloženy, nemohl dle svého názoru ani blíže určit, v čem mohla tato vada mít vliv na zákonnost celého procesu. Zdanitelné plnění a nárok na odpočet daně stěžovatel podle svých slov prokázal řádnými daňovými doklady, což finanční orgány ani soudy nijak nezohlednily. Stěžovatel prý zboží nakoupil v dobré víře a dodavatel je dodal na smluvené místo, to vše je doloženo fakturami, platbami, vážními lístky i fotografiemi. Stěžovatel jednal tak, aby zabránil daňovému podvodu a vše, co je mu kladeno k tíži, nesouvisí s ním, ale s jinými osobami. Proto stěžovatel setrval na názoru, že nárok na odpočet daně prokázal. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných právních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě je třeba zmínit, že Ústavní soud se již danou kauzou zabýval, a to v rámci ústavní stížnosti vedené pod

sp. zn.

. Tam přezkoumávaná rozhodnutí jsou obsahově stejná a liší se od nyní posuzovaných toliko jiným vyměřovacím obdobím, pro které byly jednotlivé platební výměry vydány (červenec 2011 oproti červnu 2011 ve věci ). Obě ústavní stížnosti jsou založeny na stejných námitkách, téměř i identicky formulovaných. Za dané situace tak nelze očekávat, že by tyto námitky nyní Ústavní soud posoudil odlišně. Na závěry, které jsou obsaženy v usnesení

sp. zn.

a které jsou tudíž stěžovateli dobře známy, tak lze pro stručnost zcela odkázat. Opakování téže argumentace, s níž se již stěžovatel beztak seznámil, ještě v dalším usnesení tak pokládá Ústavní soud za nadbytečné.

Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby i tuto ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 3. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu