Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1430/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Františka Eichingera, zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem Žižkova tř. 1321/1, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -114 ze dne 11. 2. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení d.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2014, č. j. -84, dle (dále též " ") jako nepřípustné, a sice s odůvodněním, že z dovolání nebylo patrno, při řešení jakých otázek hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. nebylo zjevné, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Jako druhý důvod odmítnutí Nejvyšší soud uvedl, že dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, přičemž se nejedná o věc uvedenou v , a není tak podle přípustné.

Proti rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel nesouhlasí s úvahou Nejvyššího soudu o tom, že v dovolání neuvedl, v čem spočívá přípustnost dovolání, když dle svých slov příslušnou právní otázku, resp. ustálenou rozhodovací praxi zcela jasně v dovolání popsal, zejména pak v jeho třetím odstavci, v němž uvedl i odkaz na komentářový výklad (C. H. Beck), který dle jeho názoru výše popsaný ustálený právní výklad vyšších soudů zcela jasně popisuje. Stěžovatel nesdílí ani názor dovolacího soudu, že v daném případě brání projednání dovolání ustanovení , dle něhož není přípustné dovolání, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Z kontextu uvedeného ustanovení lze totiž dle mínění stěžovatele dovodit, že zde nastolené omezení přípustnosti dovolání se týká pouze hlavních (meritorních) výrokových částí odvolacích soudů, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění. Tomu dle stěžovatele nasvědčuje především zde uvedená "výjimka z výjimky" ("...ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy"), tak i dovětek, že "k příslušenství pohledávky se nepřihlíží". Sama náhrada nákladů řízení je totiž příslušenstvím, a tedy systémově již k ní žádné příslušenství náležet nemůže. Stěžovatel má za to, že z obou výše uvedených důvodů je nezbytné usměrnit současnou rozhodovací praxi dovolacího soudu, jenž "zcela nepřiměřeně k základnímu u chráněnému požadavku na spravedlivém rozhodování soudů (...) zužuje svou přezkumnou činnost, odmítáním dovolání, jež splňují jak procesní podmínky, tak jsou i nositeli důvodných hmotněprávních připomínek k rozhodování nižších obecných soudů". Stěžovatel připomíná, že jedině zvýšeným instančním usměrňováním lze dosáhnout nápravy značně nedobrého stavu v neustálené a silně nepředvídatelné rozhodovací činnosti nižších obecných soudů. Závěrem pak navrhl, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výklad stěžovatele týkající se nepřípustnosti dovolání založené ex lege "bagatelní" výší plnění, o němž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodováno, není správný. Zde je třeba nejprve poznamenat, že právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala s účinností od 1. 1. 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím Přípustnost dovolání v občanskoprávních věcech sice obecně závisí na úvaze Nejvyššího soudu, nicméně podání tohoto mimořádného opravného prostředku, byť nebude shledáno přípustným, je nezbytnou podmínkou pro splnění podmínky uvedené v novelizovaném ustanovení , dle něhož se podmínka vyčerpání všech procesních prostředků vztahuje nově i na mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. též znění novelizovaného ustanovení ). Nic na tom nemůže změnit ustanovení , podle kterého je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Proti nákladovému výroku - coby akcesorickému výroku - nebylo dle dřívější právní úpravy dovolání, platné do 31. 12. 2012, možno podat samostatné dovolání (tj. bez spojení s napadením výroku ve věci samé). Na tomto místě je proto třeba upozornit, že nová úprava dovolání, účinná od 1. 1. 2013, již umožňuje napadnout samostatné akcesorické výroky rozhodnutí odvolacích soudů, jimiž se odvolací řízení končí, o čemž ostatně svědčí i dikce ustanovení Výjimky z tohoto pravidla jsou pak taxativně uvedeny v ustanovení Tento závěr vyplývá i z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, který mimo jiné uvedl, že "podmínka, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím odvolacího soudu, ‚kterým se odvolací řízení končí' ( ), je v dané věci splněna. Tento předpoklad již nezahrnuje požadavek, aby šlo o rozhodnutí odvolacího soudu ‚ve věci samé' (...), takže za podmínek uvedených v ustanovení je dovolání přípustné (s přihlédnutím k omezením dle ) též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí ... Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v ( ), ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do ‚merita') takového ‚vztahu' nebo takové ‚věci' týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje)" (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. ). Ústavní soud tuto judikaturu jako ústavně konformní aproboval (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 1. 2014, dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz).

Odmítl-li tedy Nejvyšší soud dovolání mimo jiné také z důvodu, že dovoláním dotčeným akcesorickým výrokem bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení nepřevyšujících 50.000,- Kč (tuto samotnou skutečnost přitom ani stěžovatel nezpochybňuje), nepostupoval v rozporu se zákonnou úpravou, a proto ani nijak nevybočil z kautel spravedlivého procesu. K tomu se sluší poznamenat, že Ústavní soud se již nezabýval námitkou stěžovatele, zda odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z důvodu absence údaje o tom, v čem stěžovatel spatřoval splnění předpokladů jeho přípustnosti, bylo nadmíru formalistické či nikoliv, poněvadž k odmítnutí dovolání postačil sám o sobě důvod uvedený v , tudíž ani případné přisvědčení stěžovateli stran této první námitky by ničeho nezměnilo na věci samé, resp. bylo by nemohlo vést ke kasaci napadeného soudního rozhodnutí.

Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 3. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu