Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1861/2021

23 Cdo 1861/2021-123

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, IČO 63998530, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, proti žalovanému A. D., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Bc. Pavlem Kroupou, advokátem se sídlem ve Vonoklasech, Konečná 88, PSČ 252 28, o zaplacení 148 927 Kč příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, č. j. -96, takto:

se

ruší

 a věc

se

vrací

 tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č. j. -96, výrokem I změnil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 7. 2020, č. j. -61, tak, že žaloba se zamítá; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, podle něhož je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni požadovanou částku představující pojistné plnění zaplacené poškozeným, kterým vznikla škoda při dopravní nehodě způsobené žalovaným. Odvolací soud nesdílel závěr soudu prvního stupně, že tzv. postižní (regresní) právo ve smyslu ustanovení a h) , o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), bylo uplatněno oprávněně. Odvolací soud vycházel při právním posouzení věci z následujícího skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 21. 6. 2017 pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla. Dne 8. 7. 2017 byl žalovanému zadržen řidičský průkaz. Následně dne 30. 8. 2017 došlo k dopravní nehodě, za níž byl shledán odpovědný žalovaný, který při jízdě s motorovým vozidlem nedodržel dostatečnou vzdálenost od před ním jedoucího vozidla, zezadu do něj narazil a v důsledku toho došlo k řetězovému poškození dalšího vozidla. Rozhodnutím správního orgánu ze dne 15. 1. 2018 byl žalovaný shledán odpovědným za spáchání přestupku – výše popsané dopravní nehody. Následně dne 11. 9. 2017 nabyl právní moci trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 7. 2017, č. j. -32, kterým byl žalovanému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu. Do uvedeného trestu uloženého v rozsahu 18 měsíců trestní soud započetl dobu zadržení řidičského průkazu od 8. 7. 2017 do 11. 9. 2017.  

Žalobkyně postupně poškozeným z dopravní nehody zaplatila celkem částku 148 927 Kč jako pojistné plnění z předmětné pojistné smlouvy uzavřené s žalovaným. Odvolací soud sice konstatoval, že žalobkyní uplatněný nárok neodporuje zamýšlenému účelu , neboť z provedených důkazů vyplývá, že žalovaný porušil zákaz řízení motorového vozidla po zadržení řidičského průkazu stanovený v , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ “), ovšem z doslovného znění zákona dovodil, že ustanovení a h) lze aplikovat pouze v případě, že se prokáže absence řidičského oprávnění u pojištěného, či pokud se prokáže řízení v rozporu s uloženým zákazem činnosti řídit vozidlo, což v řešené věci nebylo naplněno. Žalovaný totiž v době dopravní nehody (30. 8. 2017) ještě řidičské oprávnění měl, pozbyl ho až dne 11. 9. 2017, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, kterým mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel. Na žalovaného sice po zadržení řidičského průkazu dopadal zákaz řízení stanovený v , ale podle odvolacího soudu nelze dovodit, že tím žalovaný pozbyl řidičské oprávnění ve smyslu

Odvolací soud rovněž uzavřel, že vznik postižního práva nelze dovodit ani z , neboť nebylo prokázáno, že by žalovaný řídil vozidlo v době, kdy mu byl uložen zákaz činnosti řídit vozidlo [ve smyslu ustanovení a , , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ “)], jak je výslovně uvedeno v ustanovení Odvolací soud proto změnil vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka, zda má pojišťovna postižní právo podle v případě, že řidič způsobí dopravní nehodu v době, kdy je mu zadržen řidičský průkaz. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že v takovém případě je postižní právo pojišťovny dáno, odvolací soud dospěl k opačnému závěru. Žalobkyně je přesvědčena, že právní posouzení odvolacího soudu odporuje smyslu a účelu aplikované právní normy, neboť bylo-li prokázáno, že žalovaný porušil svou zákonnou povinnost tím, že vozidlo řídil v době po zadržení řidičského průkazu, je spravedlivé požadovat, aby i po dobu, kdy je řidičský průkaz „pouze“ zadržen, trvaly všechny důsledky následně uloženého zákazu činnosti řídit motorové vozidlo a žádat, aby v takovém případě řidič nesl finanční zátěž svého protiprávního jednání. Dovolatelka poukázala i na to, že pojištění odpovědnosti za škodu plní společensky žádoucí ochranu zájmů poškozených. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil nebo změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací [ , , v platném znění (dále jen „ “)], po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou ( ), která je řádně zastoupena advokátem ( a 4 ), se zabýval přípustností dovolání.

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť otázka, zda má pojišťovna postižní právo podle v případě, že řidič řídí po zadržení řidičského průkazu v rozporu se zákazem stanoveným v a způsobí dopravní nehodu, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.

Nejvyšší soud se proto zabýval důvodností dovolání podle

Podle má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný řídil vozidlo a nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, s výjimkou řízení vozidla osobou, která se učí vozidlo řídit nebo skládá zkoušku z řízení vozidla, a to vždy pouze pod dohledem oprávněného učitele nebo řidiče cvičitele individuálního výcviku.

Podle má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný řídil vozidlo v době, kdy mu byl uložen zákaz činnosti řídit vozidlo.

Podle po dobu zadržení řidičského průkazu nesmí držitel řidičského oprávnění řídit motorové vozidlo.

Odvolací soud při právním posouzením věci vycházel z doslovného znění a h) V době, kdy žalovaný způsobil dopravní nehodu, byl stále držitelem řidičského oprávnění (řidičský průkaz mu byl v té době „pouze“ zadržen), a zároveň mu nebyl dosud uložen zákaz činnosti řídit vozidlo ve smyslu a . S ohledem na doslovné znění tak odvolací soud dospěl k tomu, že zákonné předpoklady pro vznik regresního práva pojistitele nebyly naplněny.

Při interpretaci a aplikaci práva ovšem nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona a spoléhat se pouze na jazykovou metodu výkladu. K nutnosti neomezit se při interpretaci a aplikaci práva pouze na jazykový výklad se Ústavní soud vyjádřil v řadě svých nálezů, resp. stanovisek. Lze odkázat např. na stanovisko Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. , nebo na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. . V nich Ústavní soud zdůraznil, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.).

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůrazňuje, že „soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.“ K tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. (a další na něj navazující, např. nález ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. , či nález ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. , anebo nález ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. ), z něhož ve své rozhodovací praxi vychází i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. ).

Výše uvedená východiska shrnutá v judikatuře Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je třeba reflektovat i při řešení dovolatelkou předestřené otázky. V řešeném případě nelze vycházet pouze z jazykového výkladu doslovného znění ustanovení a opomenout jeho účel. Smyslem a účelem je chránit nejen poškozené, ale i pojistitele v situaci, kdy pojištěný významně porušuje povinnosti stanovené zákonem o provozu na pozemních komunikacích. Jak se zákazem činnosti řídit vozidlo uloženým v rozhodnutí, tak se zadržením řidičského průkazu, se pojí pro řidiče tentýž důsledek – zákaz řídit vozidlo; v prvním případě je zákaz řízení uložen konkrétním rozhodnutím (správního orgánu v řízení o přestupku či soudu v trestním řízení), v případě zadržení řidičského průkazu je pak zákaz řízení stanoven přímo zákonem v Ustanovení výslovně pamatuje pouze na porušení uloženého zákazu činnosti řídit vozidlo. Z hlediska účelu předmětného ustanovení ovšem nedává smysl, aby se ustanovení o regresním právu pojilo pouze s porušením zákazu řízení uloženého rozhodnutím, a nikoli s porušením zákazu řízení stanoveného přímo zákonem ( ). Ustanovení je tudíž třeba vyložit extenzivně tak, že regresní nárok pojistitele vzniká i v případě porušení zákazu řízení stanoveného v Z hlediska teleologického by nedávalo smysl dovodit vznik postižního práva pouze v případě porušení rozhodnutím uloženého zákazu činnosti v trestním řízení ( a ) či v řízení o přestupku [ a , o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů], a nikoli v případě porušení zákonného zákazu řízení ( ), když v obou případech řidič porušuje zákaz řízení, byť v jednom případě jde o zákaz řízení uložený rozhodnutím a v případě druhém o zákaz řízení stanovený přímo zákonem.

Nad rámec výše uvedeného nelze opomenout, že doba zadržení řidičského průkazu se podle , započítává do doby výkonu správního trestu nebo trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, pokud byl tento správní trest nebo trest řidiči uložen za skutek, za který mu byl zadržen řidičský průkaz. Nedávalo by tedy smysl, aby se doba od zadržení řidičského průkazu do rozhodnutí o zákazu činnosti započítávala do uložené doby zákazu činnosti, aniž by se s obdobím od zadržení řidičského průkazu do rozhodnutí o zákazu činnosti pojily shodné důsledky pro pojištěného.  

S ohledem na výše uvedené je třeba uzavřít, že při řešení otázky vzniku regresního práva pojistitele v případě, že řidič řídí i přes zákonný zákaz řízení po zadržení řidičského průkazu a způsobí dopravní nehodu, nelze vycházet pouze z doslovného znění , nýbrž je třeba jej vyložit i z hlediska teleologického. Závěr odvolacího soudu, který vycházel pouze z doslovného znění ustanovení o postižním právu, neodpovídal účelu předmětné normy, tj. upravit regresní právo pojistitele pro případy, kdy pojištěný porušil svoji zákonnou povinnost. Odvolací soud vzal správně v úvahu, že po dobu zadržení řidičského průkazu nesmí držitel řidičského oprávnění řídit motorové vozidlo, jak je stanoveno v , nezohlednil však dostatečně účel ustanovení Vzal za rozhodující pouze skutečnost, že trestní příkaz o uložení trestu zákazu činnosti žalovanému, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, nabyl právní moci až 11. 9. 2017, a že v době dopravní nehody neměl žalovaný zákaz činnosti řídit motorové vozidlo ve smyslu a . Ustanovení je ovšem třeba vyložit z hlediska účelu celého ustanovení extenzivně, a vztáhnout tak následek v podobě vzniku regresního práva pojistitele i na porušení zákazu řízení stanoveného v , neboť důsledky zadržení řidičského průkazu jsou obdobné zákazu činnosti řídit motorové vozidlo. Tento závěr je podpořen rovněž tím, že doba zadržení řidičského průkazu se započítává do rozhodnutím uložené doby zákazu činnosti ( ); nedávalo by smysl, aby se s tímto obdobím pojily odlišné následky pro pojištěného.

Odvolací soud tedy předestřenou právní otázku nesprávně posoudil, neboť dovodil, že žalobkyně, jako pojistitelka, nemá proti žalovanému, jakožto pojištěnému, podle , právo na náhradu toho, co za něho plnila poškozeným při dopravní nehodě způsobené žalovaným, ačkoli bylo prokázáno, že žalovaný vědomě řídil motorové vozidlo i poté, co mu byl zadržen řidičský průkaz, čímž porušil zákaz stanovený v Není přitom rozhodující výsledek řízení navazujícího na zadržení řidičského průkazu, neboť zrušení rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu nemůže založit zpětnou účinnost tohoto rozhodnutí již k okamžiku zadržení řidičského průkazu.  

Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle bez jednání ( ) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( ). Odvolací soud bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu ( , věta za středníkem ); v konečném rozhodnutí bude rozhodnuto také o nákladech řízení včetně řízení dovolacího ( , věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 2. 2022

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu