Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 45/2021

23 Cdo 45/2021-409

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobkyně VÍNO CZ, s. r. o., se sídlem v Brně, Nové sady 988/2, identifikační číslo osoby 29291101, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 637/16, proti žalovanému Templářským sklepům Čejkovice, vinařskému družstvu, se sídlem v Čejkovicích, Na Bařině 945, identifikační číslo osoby 45475148, zastoupenému Mgr. et Mgr. Pavlem Kožínem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, o zaplacení 1 179 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2020, č. j. -367, takto:

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 3. 10. 2017, č. j. -262, kterým Okresní soud v Hodoníně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 179 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 185 467,71 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 80 586 Kč (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalovaný včasné dovolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva týkající se zastoupení podnikatele při právním jednání a při řešení otázky procesního práva týkající se dokazování. Namítal též, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout, neboť podle ní odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka zastoupení podnikatele při právním jednání nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (žalovaným citovaných rozsudků ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. , jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), podle které je pro aplikaci a 2, příp. Sb, obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), potřeba postavit najisto, zda osoba přebírající zboží byla podnikatelem pověřena určitou činností, popř. jednala v jeho provozovně. Provozovna musí být označena obchodní firmou nebo jménem a příjmením anebo názvem podnikatele, k níž může být připojen název provozovny nebo jiné rozlišující označení. Pokud odvolací soud závěr, že ve dnech 1. 7. 2011 a 4. 7. 2011 bylo víno dodáno žalovanému, založil na skutkovém zjištění, že víno bylo v obou případech předáno řidičem ve sklepích označených Templářské sklepy Čejkovice (jeden z nich byl v areálu bývalého družstva), v nichž měli tamní zaměstnanci oblečení s logem žalovaného a víno převzal jeden z nich – sklepmistr (jehož jméno nebylo zjištěno), pak postupoval v souladu s citovanými judikaturními závěry ohledně aplikace obch. zák. V obou případech zjevně šlo o převzetí zboží osobou jednající v provozovně žalovaného (není rozhodné, o kterou z více provozoven žalovaného se jednalo, neboť je s jistotou zřejmé, že to vždy byla provozovna žalovaného), přičemž u této osoby předávající řidič neměl důvod pochybovat o jejím oprávnění jednat za žalovaného (není rozhodné neprokázání jejího jména, pokud bylo zjištěno, jakou konkrétní funkci měla u žalovaného v provozovně vykonávat).

Zpochybňoval-li žalovaný v dovolání též výsledky hodnocení důkazů odvolacím soudem (namítal-li, že z výpovědi svědka v návaznosti na obsah dodacích listů nebylo absolutně zřejmé, kam vůbec víno dovezl), pak zakládal kritiku správnosti právních závěrů odvolacího soudu na skutkovém stavu odlišném, než jak byl zjištěn odvolacím soudem. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení , nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. , a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. ). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. , popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. ).

Z uvedených důvodů nemůže být založena přípustnost dovolání ani pro řešení otázky, „zda v případě, že v řízení nebylo prokázáno, jaká konkrétní osoba za podnikatele jednala, ani nebylo prokázáno, kdy a na jakém konkrétním místě k tomuto jednání mělo dojít, lze aplikovat ust. § 15 či § 16 ObchZ o zastupování podnikatele“, kterou žalovaný formuloval jako podle něj dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, pro případ, že by jím výše citovaná judikatura nebyla přiléhavá.

K závěru o přípustnosti dovolání nemohou vést ani odkazy žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. , a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. , v nichž dovolací soud uzavřel, že smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost – významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci – nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením větou první ) prokázána, nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Nejvyšší soud k tomu dále dodal, že rozhoduje-li soud v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy. Namítal-li žalovaný, že od těchto závěrů se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil při řešení otázky „procesního práva týkající se dokazování“, zamítl-li jeho důkazní návrhy, patrně přehlédl, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno. Odvolací soud vyšel z toho, že skutečnost rozhodná pro právní posouzení věci (předání vína žalovanému) v řízení byla prokázána. Procesní otázku řádného a úplného provedení navržených důkazů v případě rozhodnutí založeného na neunesení důkazního břemene, posuzovanou v citovaných rozsudcích, tedy neřešil (neměl důvod řešit). Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

Poukazoval-li žalovaný i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. , v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou posouzení věrohodnosti svědecké výpovědi, pak ani tento jeho odkaz nemůže přípustnost dovolání založit, neboť odvolací soud se od závěrů zmíněného rozsudku při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka Z. P. (řidiče) neodchýlil, neboť přihlédl i k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů, hodnotil, do jaké míry byl důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy – dodacími listy, záznamy o provozu vozidla, výpovědí svědka J. Č. (srov. bod 37 odůvodnění napadeného rozsudku).

Žalovaný v této souvislosti vytýkal odvolacímu soudu též neprovedení jím navržených důkazů, které podle něj měly zpochybnit věrohodnost svědka Z. P., odkazoval na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. , ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. , a ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. , namítal, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, pokud odvolací soud rozhodl ve věci „v podstatě na základě jediného nepřímého důkazu“ a neumožnil druhému účastníku zpochybnit jeho věrohodnost navrženými důkazy, jimiž se bez adekvátního odůvodnění nezabýval, tj. uplatnil námitku tzv. opomenutých důkazů. Ani tato argumentace není způsobilá založit přípustnost dovolání.

V prvé řadě jsou zcela nepřiléhavé odkazy žalovaného na první dva z citovaných nálezů, v nichž se Ústavní soud zabýval důkazem metodou pachové identifikace jako nepřímého důkazního prostředku, který jako jediný zpravidla nepostačuje k uznání viny trestným činem (konstatoval, že na základě tohoto důkazu je možno pouze dospět k závěru, že se osoba nacházela v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na místě spáchání trestného činu, nelze z něj však jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že právě tato osoba se dopustila trestného činu, za který je stíhána). Žalovaný zřejmě přehlédl, že v nyní posuzované věci nebyl výslech svědka Z. P. „nepřímým důkazem“, neboť uvedený svědek se vyjadřoval přímo k převzetí vína žalovaným. Navíc oproti přesvědčení žalovaného založil odvolací soud závěr o tom, že víno bylo žalovanému dodáno, též na základě hodnocení dalších provedených důkazů. Pokud žalovaný v dovolání zpochybňoval i věrohodnost těchto (listinných) důkazů s odkazem na výsledky dalších řízení, v nichž byly jiné důkazy (podobného typu) označeny za padělané či nevěrohodné, pak opětovně vycházel při své argumentaci z vlastního hodnocení důkazů a vlastního skutkového stavu věci. Že takové námitky přípustnost dovolání založit nemohou, bylo vysvětleno již výše.

Ani poukaz na poslední z citovaných nálezů Ústavního soudu přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud (i Ústavní soud) ve své judikatuře již opakovaně vysvětlil (s odkazem na větu druhou ), že není povinností soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (z četné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. například rozsudky ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. , a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. , či usnesení ze dne 30. 8. 2017, sen. zn. , z judikatury Ústavního soudu srov. kromě žalovaným shora citovaného nálezu, např. též nález ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. ). Od těchto závěrů se odvolací soud neodchýlil, pokud se zabýval důkazními návrhy žalovaného (mimo jiné i návrhem na výslech svědka M. Z. – jiného příjemce vína, který měl vypovídat o obvyklé praxi řidiče Z. P. při potvrzování převzetí dodávek vína), a pokud v odůvodnění napadeného rozhodnutí relevantním způsobem vysvětlil, z jakého důvodu tyto důkazy v řízení neprovedl (srov. bod 36 odůvodnění napadeného rozsudku).

Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i tu část výroku I a výrok II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalovaného odmítl podle jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. 2. 2022

Mgr. Jiří Němec

předseda senátu