Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 3386/2021

24 Cdo 3386/2021-321

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců 1) M. P., narozeného dne XY, bytem v XY, 2) A. P., narozeného dne XY, bytem v XY, a 3) L. P., narozeného dne XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 58/32, proti žalovanému R. S., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Pravdou, advokátem se sídlem v Praze 5, Stroupežnického č. 2327/28, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolaní žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2021, č. j. -289, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. -289, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 2020, č. j. -226, kterým soud prvního stupně určil, že žalovaný není dle závěti ze dne 4. 12. 2015 dědicem J. B., zemřelého dne 31. 3. 2016, naposledy bytem v XY (výrok I.) a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění rozsudku odvolací soud shrnul dokazování provedené soudem prvního stupně a konstatoval, že „soud prvního stupně správně vystavil závěť předloženou žalovaným důkladnému formálnímu a obsahovému zkoumání“, že„ani jeden ze svědků při výslechu u notáře dne 16. 1. 2017 nepotvrdil, že by před nimi zůstavitel výslovně prohlásil, že závěť obsahuje jeho poslední vůli, soud prvního stupně proto správně aplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. “, že soud prvního stupně rozhodl „v souladu s ustanovením § 1534 o. z.“ a že za situace, kdy „v řízení nevyšel najevo, natož aby byl ze strany žalovaného prokázán, jakýkoli důvod, pro který by J. B. měl po roce 2009 své rozhodnutí o dědici svého majetku měnit, tedy své rozhodnutí, aby jím byl právě žalovaný, navíc zcela odlišným typem závěti než jaký užíval dosud“, a kdy „se objevila po smrti J. B. s odstupem času v roce 2016 sporná závěť, která byla z popudu F. S., který ji měl také sepsat a zajistit účast svědků, dodatečně nalezena až při následném místním šetření v druhé nemovitosti zůstavitele v XY s tím, že měla být podepsána 4 měsíce před smrtí zůstavitele“, „byl obsah výpovědí svědků V. a T. skutečně klíčový, stejně jako okolnosti, za kterých byli do celé věci F. S. uvedeni“. Odvolací soud pak uzavřel, že „v kontextu se způsobem projevu těchto svědků jak v trestním, tak v civilním řízení nelze mít allografní závěť ze dne 4. 12. 2015 učiněnou 4 měsíce před smrtí starého nemocného muže za platnou a způsobilou v podstatě zabránit dědickém posloupnosti v okruhu rodiny zůstavitele“, tedy že „není naplněn požadavek jednoznačného a pochyby nevzbuzujícího způsobu, jakým dal zůstavitel najevo, že jde o jeho poslední vůli“.

Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud výslovně řešeny otázky „zda je zachována platnost allografní závěti obsahující text "Tato obsahuje moji poslední vůli, což prohlašuji před níže podepsanými svědky", pokud zůstavitel po hlasitém přečtení závěti třetí osobou a poté, kdy sám přečte allografní závěť, projeví svou vůli (před dvěma svědky nemajícími o projevené vůli pochybnosti) závěť podepsat za situace, kdy podepíše u jako první a poté dva svědci závěti“, a „zda je v souladu s ustanovením o. z. posoudit allografní závěť jako neplatnou za situace, kdy závěť obsahuje text "Tato obsahuje moji poslední vůli, což prohlašuji před níže podepsanými svědky", a zároveň pokud zůstavitel po hlasitém přečtení závěti třetí osobou a poté, kdy sám přečte allografní závěť, projeví svou vůli před dvěma svědky závěť podepsat“. Dovolatel má dále za to, že odvolací soud se odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věci sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. 1/2007“ a že „požadavku obč. zák. (fakticky shodně s novou právní úpravou) odpovídá použití jakýchkoli slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, že obsahuje jeho poslední vůli“. Dovolatel rovněž namítá, že „svědci potvrdili, že zůstavitel vlastní rukou podepsal u obsahující jeho poslední vůli a s jejím zněním projevil výslovně souhlas“ a že „prohlášení bylo převzato do textu listiny“, a shledává „nepřiléhavým odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí dovolacího soud sp. zn. , ze kterého se podává, že zůstavitel nerozuměl českému jazyku, ve kterém měla být sepsána allografní závěť, kde soud konstatoval chaotické svědectví tří osob předem nepřizvaných podat svědectví, medikaci morfia v době podpisu y zůstavitelem“ a na „rozsudek sp. zn. , v němž je vysloveno, že ze znění obč. zák. nelze důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov“. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci ve svém vyjádření k dovolání především uvedli, že „dovolatel se snaží navodit dojem, že allografní závěť byla čtena nahlas třetí osobou a jím předložená právní otázka směřuje na konkrétní situaci, kdy závěť nahlas přečetla třetí osoba“, avšak „to je v přímém rozporu s výsledkem dokazování a výpovědí údajných svědků, kteří výslovně uvedli, že si nevzpomínají, že by se allografní závěť četla nahlas“. Dále poukázali na skutečnost, že „v dovolání není dostatečně odůvodněno, v čem konkrétně se měly obecné soudy odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“, tedy že „ve skutečnosti žalovaný obsahově spíše polemizuje s hodnocením skutkového stavu ze strany obecných soudů“. Domnívali se, že „rozsudky soudů nižších stupňů zcela správně a přiléhavě aplikují nejnovější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které je předmětná allografní závěť neplatná“ a že „argumentace žalovaného, že postačuje, aby bylo prohlášení, že jde o poslední vůli zůstavitele, obsaženo v samotné závěti, je absurdní“, že rozsudky soudů nižších stupňů zcela správně přihlíží k dřívějším výpovědím svědků závěti před soudním komisařem a v trestním řízení, které údajní svědci v civilním řízení upravili. Žalobci proto navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, případně aby jej zamítl.

Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( věta první ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) konstatuje, že dovolání žalovaného není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelem předestřené otázce (tj. zda zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásil, že obsahuje jeho poslední vůli) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud v dosavadní praxi opakovaně vyslovil, že požadavek, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, je odůvodněn tím, že závěť podle ustanovení , , ve znění pozdějších zákonů (dále jen „obč. zák.“), zůstavitel nenapsal vlastní rukou (jen ji vlastnoručně podepsal), a že proto taková sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, a že povolání svědků při pořízení závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. ).

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , také uvedl, že vzhledem k tomu, že obligatorní součástí allografní závěti sepsané podle ustanovení obč. zák. je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal, sporným se takové pořízení pro případ smrti stává (na rozdíl od holografní závěti) jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že obsahuje jeho poslední vůli, apod. Uzavřel, že allografní závěť sepsaná podle ustanovení obč. zák. je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. ). Tyto právní názory zopakoval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. , z něhož je zřejmý důraz na svědectví osob, které jsou na ě se závětí podepsány, jako důkazu stěžejního pro rozhodnutí o platnosti závěti.

Je totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsah y a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu y nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že zůstavitel v ě uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně) [srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000; v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. , nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. ].

Na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit, neboť jsou i v poměrech současné právní úpravy (srov. ust. , , ve znění pozdějších předpisů) aplikovatelné a jako správné mohou být i nadále přijímány (srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. , publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 20, ročník 2020).

Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil, a především dovodil, že „zůstavitel v průběhu svého života před pořízením sporné závěti sepsal 3 závěti, všechny ve formě notářského zápisu, je proto přinejmenším podezřelé, že by se až na sklonku života rozhodl sepsat závěť v jiné formě“, že „svědci nejenže jednoznačně nepotvrdili potřebný projev vůle zůstavitele, ale obsahem svých výpovědí navodili další pochybnosti o tom, že dne 4. 12. 2015 skutečně došlo k podpisu y připravené F. S., která byla dodatečně nalezena v nemovitosti, kterou pro svůj nepříznivý zdravotní stav zůstavitel v posledním období svého života neměl možnost a důvod navštěvovat“, a že „s ohledem na obsah později i měněných výpovědí, kdy však rozhodnými byly především ty v dědickém řízení z roku 2017 jako časově nejbližší sepisu allografní závěti, mohl přisvědčit závěru o neplatnosti závěti pro nesplnění náležitostí podle o. z.“.

Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má závěr odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací, proto dovolání žalovaného směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, č. j. -289, podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 2. 2022

JUDr. Roman Fiala předseda senátu