Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 14/2022

24 Cdo 14/2022-316

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce B. B., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Kateřinou Švajcrovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Holečkova č. 332/5, proti žalované T. R., narozené dne XY, bytem v XY, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Mělníku, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2021, č. j. -285, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s .ř.):

Žalobce podal dne 15. 11. 2021 dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2021, č. j. -285, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 3. 2021, č. j. -240, tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že žalovaná není účastníkem řízení o pozůstalosti po T. B., zemřelé dne 5. 12. 2015 (dále jen „zůstavitelka“), vedeného u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. , na základě závěti ze dne 13. 12. 2012, sepsané do notářského zápisu JUDr. Jitkou Kohoutovou, notářkou v Mělníku. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zůstavitelka při pořízení závěti nebyla stižena duševní poruchou, která by ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Rozhodnutí soudu prvního stupně změnil jen z důvodu změny žaloby (kterou připustil poté, co žalobce poučil o náležitosti žaloby z hlediska jejího petitu), když soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním a vyšel přitom z obsahu znaleckého posudku MUDr. Tomáše Turka a důkazům výslechem svědků a účastníků přikládal – s ohledem na to, že šlo o osoby zůstavitelce blízké a že jejich hodnocení chování zůstavitelky bylo „jen subjektivní“ – menší význam. Podle odvolacího soudu je nadto nepochybné, že obsah zprávy H. M. ze dne 14. 5. 2014 není způsobilý přispět k objasnění, zda byla zůstavitelka v prosinci 2012 způsobilá pořídit závěť, neboť se s ní setkala pouze jednou (zůstavitelka se u ní neléčila), navíc z obsahu zprávy ani nevyplývá, že by zůstavitelka v době vyšetření touto lékařkou nebo v minulosti trpěla nějakou duševní poruchou; nebyl tedy důvod k ní přihlížet, když obsah zprávy neodporuje závěrům znaleckého posudku MUDr. Tomáše Turka.

Dovolání žalobce není podle ustanovení přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce posouzení platnosti závěti pořízené zůstavitelkou dne 13. 12. 2012 (a řídící se proto předchozí hmotněprávní úpravou) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu k ust. , , ve znění do 31. 12. 2013 [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. ; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. , a v něm vyjádřený právní názor, že kzávěru o neplatnosti právního úkonu (závěti) učiněného v duševní poruše není třeba, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly zcela vymizelé, ale postačí, byly-li podstatně sníženy] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak (a to ani za stávající obdobné hmotněprávní úpravy dle ust. , , ve znění pozdějších předpisů; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. ).

Jakkoliv se tedy žalobce domnívá, že „odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu kladl na dovolatele nepřiměřeně vysoký důkazní standard stran prokázání, že zůstavitelka mohla být stižena duševní poruchou v době pořízení závěti“, a odkazuje-li v této souvislosti zejména na nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. , dovolací soud jeho námitky neshledává jako opodstatněné. Právní názor Ústavního soudu (vyjádřený ve zmíněném nálezu) vychází při vymezení tzv. důkazního standardu ze stanovení „vysoké míry pravděpodobnosti prokázání“, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat. Nejvyšší soud ve své pozdější judikatuře na názor Ústavního soudu opětovně reagoval tak, že judikatura dovolacího soudu (k tomu srov. výše) v tomto směru nikdy nebyla postavena na „stoprocentně“ zjištěném skutku, závěry dovolacího soudu a Ústavního soudu v řešení této problematiky tedy nejsou protichůdné.

Nadto, je především zapotřebí existenci duševní poruchy zjistit (v posuzované věci k takovému zjištění nedošlo) a zkoumat, zda zjištěná duševní porucha měla vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností (z povahy věci) vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by proto měl být (z hlediska odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který (ve spojitosti s dalšími důkazy) by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního úkonu jednala v duševní poruše či nikoli (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. ).

Pokud pak dovolatel ve svém dovolání v tomto směru nadále zpochybňuje i správnost a úplnost skutkových zjištění a opakovaně vznáší výhrady proti provedení a hodnocení důkazů(namítá vadu řízení), spočívající zejména v tom, že odvolací soud neakceptoval jím navržené důkazy a „požadoval po něm prakticky bezchybné a 100% potvrzení o tom, že zůstavitelka trpěla v okamžiku pořízení závěti duševní poruchou“, a dovozuje-li na základě svých vlastních skutkových zjištění odlišný závěr, že zůstavitelka v době pořízení sporné závěti trpěla duševní poruchou, uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, a dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 2. 2022

JUDr. Roman Fiala předseda senátu