Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3632/2021

22 Cdo 3632/2021-744

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň 1) LARUS Vlašská 5, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Odborů 289/10, IČO: 62409182, 2) New Saint s.r.o., se sídlem v Praze 2, Odborů 289/10, IČO: 26739950, a 3) D. R., nar. XY, bytem v XY, zastoupených Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti žalované PRE distribuce, a.s., se sídlem v Praze 5, Svornosti 3199/19a, IČO: 27376516, o stanovení povinnosti zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyň k nemovitosti, o vzájemném návrhu žalované o umožnění přístupu do nemovitosti a odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, č. j. -714, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2020, č. j. -662 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), rozhodl mimo jiné (zbylé výroky nebyly učiněny předmětem dovolacího přezkumu) že žaloba, že žalované se zakazuje při vstupu do trafostanice umístěné v 1. nadzemním podlaží domu č. p. XY postaveném na stav. parc. č. XY v obci XY, katastrálním území XY, používat jako přístupovou komunikaci společné prostory domu č. p. XY postaveném na stav. parc. č. XY v obci XY, v katastrálním území XY, se zamítá (výrok I), a že žalobkyně jsou povinny zdržet se jednání spočívajícího v neoprávněném bránění přístupu žalované budovou č. p. XY v katastrálním území XY do kabelové technické chodby umístěné pod budovami č. p. XY v katastrálním území XY a č. p. XY v katastrálním území XY - výrok II. Dále rozhodl o vzájemných návrzích žalované (výroky III a IV) a o nákladech řízení (výroky V-VII).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyň i žalované rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. -714, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o , („ “), a uplatňují dovolací důvod uvedený v Tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; uvádějí rozhodnutí, od kterých se odvolací soud měl odchýlit.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k němu, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost ( ) odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Ve věci jde o toto: Žalované svědčí věcné břemeno vzniklé podle o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), k přístupu ke kabelové technické chodbě umístěné pod domy č. p. XY a č. p. XY a trafostanici umístěné v domě č. p. XY. Tyto objekty jsou podle zjištění soudů zařízením distribuční soustavy, přičemž „jsou jedním funkčním celkem v právním smyslu ( )“. Ke vstupu do trafostanice kabelovou technickou chodbou žalovaná v letech 2002 až 2004 opakovaně užívala společné prostory domu č. p. XY ve vlastnictví žalobkyň; žalovaná byla ke vstupu do společných prostor domu č. p. XY oprávněna na základě uvedeného věcného břemene, které zatěžuje jak dům č. p. XY, tak dům č. p. XY. Žalobkyně nyní odmítají žalované umožnit k trafostanici v domě č. p. XY přístup přes společné prostory domu č. p. XY; původně průchozí prostor, ve kterém bylo umístěno celé zařízení, rozdělily zděnou příčkou (zřízenou již v době, kdy věcné břemeno existovalo) s tím, že žalovaná má možnost přístupu k zařízení (trafostanici), pokud leží za příčkou, přes dům p. XY. Podle názoru soudů obou stupňů, navzdory tomu, že žalobkyním bylo ke stavbě zděné příčky vydáno stavební povolení a udělen kolaudační souhlas, došlo jejím zřízením k nezákonnému zásahu do práv žalované z věcného břemene, a to bráněním v přístupu domem č. p. XY do kabelové technické chodby.

Odvolací soud se též zabýval odvolacím tvrzením žalobkyň, že z elektrisačního zákona i z , („o. z.“), vyplývá, že služebnost má zatěžovat vlastníka nemovitosti jen v nezbytné míře, a že tento závěr vyplývá i z ustálené judikatury. Jestliže pro vstup do prostoru trafostanice lze využít přístup z domu č. p. XY, v němž se trafostanice nachází, nelze podle žalobkyň pro vstup do prostor trafostanice využívat společné prostory domu č. p. XY, neboť to bezdůvodně omezuje vlastníka dotčené nemovitosti. Tuto námitku odvolací soud odmítl s tím, že i když pro vstup do prostoru trafostanice lze využít přístup z domu č. p. XY, v němž se trafostanice nachází, neznamená to, vzhledem k tomu, že zařízení distribuční soustavy tvoří jeden funkční celek, že z toho důvodu nemá žalovaná oprávnění vstupovat k tomuto zařízení i z prostor domu žalobkyň, jestliže část tohoto zařízení (technická kabelová chodba) se nachází v jejich domě.

Jádrem dovolání je tvrzení, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které má být oprávnění vyplývající z věcného břemene vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně; má-li žalovaná k části zařízení ležícího v domě č. p. XY přístup z tohoto domu, nepotřebuje k této části navíc ještě užívat vstup z domu žalobkyň. Žalobkyně poukazují na rozpor rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. , usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. , a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. .

Dále žalobkyně poukazují na odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. , či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. , v otázce, kdy pro výkon služebnosti existuje více variant přístupu.

K tomu dovolací soud uvádí: Žalované svědčí legální věcné břemeno uvedené výše, které se vztahuje k oběma domům, ve kterých zařízení distribuční soustavy leží. Problém je v tom, zda k výkonu svých oprávnění k tomuto zařízení, pokud leží na pozemku p. č. XY, resp. v domě č. p. XY, potřebuje nutně přístup přes budovu č. p. XY ve vlastnictví žalobkyň, tedy zda může právo odpovídající věcnému břemeni k části zařízení na pozemku p. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY řádně vykonávat jen, pokud jí bude umožněn přístup i k této části přes budovu p. č. XY.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. , se uvádí: „Oprávnění vyplývající z věcného břemene musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně. V případě existence pochybností o skutečném rozsahu povinností tak platí i bez výslovné úpravy, že povinný má být omezován spíše méně než více (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. ). Uvedený závěr platí i v podmínkách o. z. (viz § 1258 o. z.)“.

Rozsah, v jakém může být legální věcné břemeno upravené v § 25 elektrisačního zákona vykonáváno, zákon přímo neupravuje, a záleží tak v každé věci na posouzení soudů v nalézacím řízení; tuto úvahu by mohl dovolací soud zpochybnit jen, pokud by byla zjevně nepřiměřená.

Odvolací soud na námitku žalobkyň, že přístupem přes společné prostory domu č. p. XY je věcné břemeno vykonáváno nad potřebný rozsah, a tudíž je vlastnické právo žalobkyň omezováno nad nutnou míru, reagoval takto: „Poukazují-li žalobkyně na § 25 elektrisačního zákona, dle nějž při výkonu oprávnění podle §§ 22 až 24 jsou energetické podniky a jimi pověřené osoby povinny co nejvíce šetřit nemovitostí, jakož i práv vlastníka nebo uživatele, a i § 1267 odst. 1 o. z., dle nějž služebnost má zatěžovat vlastníka nemovitosti jen v nezbytné míře, nemění to nic na rozsahu trvajícího zákonného věcného břemene. Jestliže pro vstup do prostoru trafostanice lze využít přístup z domu č. p. XY, v němž se trafostanice nachází, neznamená to, vzhledem k tomu, že se jedná o jeden funkční celek jako zařízení distribuční soustavy, že z toho důvodu nemá žalovaná oprávnění vstupovat k tomuto zařízení i z prostor domu žalobkyň, jestliže část tohoto zařízení (technická kabelová chodba) se nachází v jejich domě“.

Úvaha, že vzhledem k tomu, že předmětné zařízení distribuční soustavy tvoří jedinou věc a leží ve dvou domech, je třeba k údržbě a revizím celého zařízení přístup z obou stran, není zjevně nepřiměřená; v případě nutné opravy, rekonstrukce a revize nelze po žalované žádat, aby k zařízení měla umožněn přístup toliko z jednoho domu; to by zásadně komplikovalo správu zařízení, sloužícího i ve prospěch žalující strany. Napadené rozhodnutí tak není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, na kterou dovolatelky poukazují v otázce, kdy pro výkon služebnosti existuje více variant přístupu.

Stejně tak není napadené rozhodnutí v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu ohledně otázky výkonu práv z věcného břemene, který má povinného zatěžovat co nejméně. Jakkoliv dovolací soud souhlasí se žalobkyněmi v tom směru, že oprávnění vyplývající z věcného břemene musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně, napadené rozhodnutí není s jimi uváděnými rozhodnutími dovolacího soudu v rozporu, neboť rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. , řeší situaci, kdy výkon věcného břemene poškozuje zatíženou věc, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. , se zabývá výkladem obsahu smlouvy o zřízení věcného břemene, a potažmo jeho modifikací v čase s ohledem na vůli stran při uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, což v nynějším případě není obsahem dovolacích námitek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. , se zaobírá analogickou aplikací ustanovení o povolení nezbytné cesty na zjištění existence věcného břemene.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyň přípustným, podle je odmítl.

Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl ( ). V dovolacím řízení úspěšná žalovaná podala k dovolání vyjádření o tomto obsahu: „Žalovaná se ztotožňuje s právními závěry soudů obou stupňů a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, event. zamítnuto“. K přípustnosti dovolání se nevyjádřila; přitom předpoklady přípustnosti dovolání nelze ztotožňovat s věcnou správností rozhodnutí odvolacího soudu. Náklad vynaložený na toto vyjádření nelze považovat za „náklad potřebný k účelnému uplatňování nebo bránění práva“; proto dovolací soud žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 2. 2022

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu