Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1757/2021

22 Cdo 1757/2021-347

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce T. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti žalovanému Královehradecké unii sportu, z. s., identifikační číslo osoby 00435732, se sídlem v Hradci Králové, Habrmanova 192/2, zastoupenému JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, o žalobě na ochranu věcného břemene průchodu domovní chodbou a dvorkem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2020, č. j. -257, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Okresní soud v Hradci Králové („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2018, č. j. -96, uložil žalovanému povinnost strpět žalobci průchod domovní chodbou a dvorkem budovy č. p. XY, a to k domu č. p. XY (výrok I), zamítl vzájemné žalobní návrhy žalovaného, kterými se domáhal neexistence (výrok II) a zrušení (výrok III) věcného břemene průchodu domovní chodbou a dvorkem budovy č. p. XY k domu č. p. XY. Soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV) a o soudním poplatku za vzájemnou žalobu (výrok V).

Krajský soud v Hradci Králové („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2018, č. j. -166, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, vyhověl vzájemnému návrhu a určil, že věcné břemeno neexistuje, a rozhodl o nákladech řízení.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce k Nejvyššímu soudu dovolání, které bylo usnesením ze dne 31. 7. 2019, č. j. -203, zamítnuto. Žalobce poté podal ústavní stížnost, o které Ústavní soud rozhodl tak, že nálezem ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. , rozsudek odvolacího i Nejvyššího soudu zrušil.

Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, č. j. -257, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III a IV potvrdil (výrok I), zastavil odvolací řízení v části odvolání proti výroku V rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

Jde o spor o výkon práva služebnosti průchodu domovní chodbou a dvorkem budovy, evidované v katastru nemovitostí na základě absolutně neplatné smlouvy z roku 1976. Základní otázkou je, zda žalobce nabyl panující nemovitost včetně práva služebnosti na základě stavu zapsaného v katastru nemovitostí a v dobré víře. Zatímco v původním řízení odvolací soud a poté i Nejvyšší soud dospěly k závěru, že v dobré víře nebyl, po zrušení rozhodnutí Ústavním soudem a na základě jeho právního názoru posléze odvolací soud žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, vázán názorem Ústavního soudu o dobré víře žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný („dovolatel“) dovolání, které opírá o 3 Sb., („ “); přípustnost dovolání spočívá podle něj „v dosud neřešené (i) otázce aplikace ustanovení ) , dále v dosud neřešené (iii) otázce stavu, rozsahu a obsahu obživlé služebnosti ve smyslu principu materiální publicity podle ) .“ Dále spatřuje přípustnost v tom, že „se odvolací soud (ii) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, pokud jde o podmínky existence dobré víry v zapsaný stav v katastru nemovitostí podle ) .“ Důvodem dovolání je podle 241a odst. 1 nesprávné právní posouzení věci.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost ( ) odkazuje.

Dovolání není přípustné; dovolatelem vymezené předpoklady přípustnosti dovolání zčásti nejsou dány a zčásti pro nekonkrétnost přípustnost založit nemohou.

K námitce, že soud vyloučil aplikaci § 984 odst. 2 o. z., ač šlo ve věci o právo nezbytné cesty, a že jde o otázku „dosud neřešenou“:

Podle skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, a ostatně ani dovolatel s nimi nepolemizuje, bylo věcné břemeno, o které jde, zapsáno do katastru nemovitostí (nesprávně) podle hospodářské smlouvy z roku 1976. To vylučuje, aby šlo o nezbytnou cestu ve smyslu § o. z.; ta totiž může vzniknout jen na základě rozhodnutí soudu podle o. z.; Dříve mohla být založena podle , , a také na základě rozhodnutí správního orgánu ve vyvlastňovacím řízení podle a násl. , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Je-li cesta zřízena na základě jiného právního důvodu, zejména smlouvy, o nezbytnou cestu nejde, byť zajišťovala jediný možný přístup k nemovitosti. Na vymezeném důvodu přípustnosti dovolání tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a nemůže proto založit přípustnost dovolání.

K otázce existence dobré víry žalobce v zapsaný stav v katastru nemovitostí podle § 984 odst. 1 o. z.:

K této otázce se v této věci pro soudy závazně ( y) vyslovil ve shora uvedeném nálezu Ústavní soud; s tímto nálezem dovolatel nepřímo polemizuje. Důvody, které dovolatel uvádí, jsou v zásadě shodné s těmi, které uváděly obecné soudy v původním zamítavém rozhodnutí a které Ústavní soud nepovažuje za relevantní. Proto tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Ostatně, i kdyby snad byl rozsudek odvolacího soudu v rozporu s dříve vyslovenými závěry dovolacího soudu, má názor Ústavního soudu přednost.

K údajně „dosud neřešené“ „otázce stavu, rozsahu a obsahu obživlé služebnosti ve smyslu principu materiální publicity podle ) “:

Dovolatel v této souvislosti jasně neformuluje právní otázku, která by měla založit přípustnost dovolání. Z jeho obsahu se však podává, že jde o to, zda může „obživnout“ služebnost, která, jako v projednávané věci, vůbec neexistovala. Na této právní otázce však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že podstatou zásady materiální publicity je, že „v situacích, kdy existuje nesoulad mezi stavem skutečným a stavem zapsaným v příslušném veřejném seznamu, za splnění dalších zákonem vyžadovaných podmínek nastává to, co podle obsahu právního jednání vedoucího k nabytí práva nastat mělo a s čím tedy nabyvatel vzhledem ke stavu zápisu ve veřejném seznamu počítal, tj. vznikne právo, které, ač bylo ve veřejném seznamu zapsáno, ve skutečnosti neexistovalo (účinek pozitivní – přímý), nebo zanikne právo, které ve veřejném seznamu zapsáno nebylo, ač na převáděné věci ve skutečnosti vázlo (účinek negativní – nepřímý)“. To platí i v tomto případě, kdy ve veřejném seznamu byla evidována služebnost, která pro neplatnost právního jednání ji zakládajícího vůbec nevznikla. Ostatně již ze znění zákona („svědčí zapsaný stav“) vyplývá, že k uplatnění účinků § 984 odst. 1 o. z. není třeba, aby věcné právo evidované v katastru dříve existovalo.

Dovolatel zjevně naráží na pasáž rozsudku odvolacího soudu, ve které se uvádí, že „získá-li nabyvatel panující pozemek, v jehož prospěch je v katastru nemovitostí zapsána služebnost, která však ve skutečnosti již zanikla (resp. v souzené věci vůbec nevznikla), získá i právo založené touto služebností; služebnost tak znovu ožije (výjimkou je pouze případ, kdy služebnost zanikla z důvodu trvalé změny) – k tomu srovnej Komentář III. Věcná práva ( – 1474), Spáčil a kol., 1. vydání, 2013, s. 34 – 48, Nakladatelství C. H. Beck“.

Tento odkaz na uvedený komentář není zcela přesný, neboť v komentáři se uvádí, že „získá-li nabyvatel např. panující pozemek, v jehož prospěch je v katastru nemovitostí zapsána služebnost, která však ve skutečnosti již zanikla, získá i právo založené touto služebností; služebnost tak znovu ožije“. Jde tedy o jeden z možných případů působení zásady materiální publicity v § 984 odst. 1 o. z., o který v nyní projednávané věci nešlo (viz k tomu i citaci rozhodnutí odvolacího soudu uvedenou výše). Nicméně z kontextu rozhodnutí se jasně podává, že samotná skutečnost, že v souvislosti s případem „obživnutí“ (ve skutečnosti nejde o „obživnutí“, ale o originární vznik služebnosti) odvolací soud (patrně omylem) neuvedl, že jde o jeden z možných případů (např. zkratkou „např.“, jak činí uvedený komentář) neznamená, že by měl za to, že o takový případ šlo i v dané věci.

Dovolatel v této části dovolání pak, „pokud jde o žalobu směřující k odstranění zapsaného věcného břemene“, poukazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by však souvislost s projednávanou věcí nějak ozřejmil či uvedl, v čem zde vidí splněný předpoklad přípustnosti dovolání. Takto nekonkrétní námitky přípustnost založit nemohou.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 22. 2. 2022

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu