Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1997/15

Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky, ve věci ústavní stížnosti D. Š., zastoupeného JUDr. A. Klárou Samkovou Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 742/6, 120 00 Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2015 č. j. -138 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. ledna 2015 č. j. -38 za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 7. 2015, napadá stěžovatel obě v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí, kterými, podle jeho názoru, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu , , odst. 4 d (dále jen " "), , odst. 2, , a Úmluvy o právech dítěte a y (dále jen " ").

Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení ve věci péče o nezletilou R. Š. stěžovatel ve vztahu k napadeným rozhodnutím uvádí, že oba obecné soudy neposkytly dostatečnou ochranu jeho rodičovským právům. K porušení mělo dojít tím, že styk stěžovatele jako otce s nezletilou dcerou byl upraven jen v minimálním rozsahu, který Městský soud v Praze ještě nepřiměřeně zúžil, přičemž prý tak rozhodl bez konkrétního důvodu, jen na "základě domněnek a úvah, které nekorespondují s reálným stavem".

Napadená rozhodnutí údajně porušují především právo biologického rodiče na udržování a rozvíjení citových vazeb s jeho nezletilou dcerou, právo na rodinný život, právo na rovné postavení otce i matky při výkonu jejich rodičovských práv a povinností, jakož i rodičovské zodpovědnosti. Oba soudy při svém rozhodování údajně nevzaly v úvahu, že stěžovatel se od narození dcery na péči o ni podílel, neboť až do srpna 2014 s matkou nezletilé žil ve společné domácnosti; je tedy schopen se o dceru patřičným způsobem starat, přičemž má stejné výchovné schopnosti jako matka nezletilé dcery.

Oba soudy však tyto argumenty stěžovatele údajně vůbec nevzaly v úvahu, takže jejich rozhodnutí postrádají patřičné, tedy především úplné odůvodnění, z něhož by bylo zjevné, z jakého důvodu nevyhověly návrhu stěžovatele na úpravu jeho styku s nezletilou v jím navrhovaném rozsahu. Stěžovatel tvrdí, že jeho zájem o nezletilou je omezován matkou nezletilé, která údajně již od počátku odmítá, aby se stěžovatel podílel na výchově své nezletilé dcery, odmítá ho akceptovat jako rodiče se stejnými právy na výchovu jejich nezletilé dcery. Takovým přístupem prý matka poškozuje právo nezletilé dcery na výchovu oběma jejími rodiči.

Stěžovatel uvádí, že se svým návrhem domáhal, aby mu bylo umožněno podílet se na výchově své nezletilé dcery vždy od pátku (později od čtvrtka) do neděle. Tomuto návrhu však nebylo obecnými soudy vyhověno. Nařízené předběžné opatření tak podle názoru stěžovatele nerespektuje požadavek na co nejširší kontakt mezi rodičem a jeho nezletilým dítětem; odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je prý nepřesvědčivé a tudíž i nepřezkoumatelné.

II.

Z obsahu ústavní stížnost a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Obvodní soud pro Prahu 4 svým usnesením ze dne 5. ledna 2015 č. j. -38 zamítl návrh otce ("stěžovatele" v řízení před Ústavním soudem) na nařízení předběžného opatření, jímž by bylo matce nezletilé dcery R. nařízeno, aby předala nezletilou do péče otce každý pátek v 16.00 hod. do neděle každého týdne v 18. 00 hod. Tento soud současně ustanovil nezletilé R. pro rozhodnutí o tomto předběžném opatření jako kolizního opatrovníka Městskou část Praha 1, Úřad městské části.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. května 2015 č. j. -138 změnil výrok I unesení soudu prvního stupně tak, že matce nezletilé R. uložil povinnost předat nezletilou dceru do péče otce každý lichý víkend od pátku 16.00 hod. do soboty 18.00 hod. a každý týden vždy v úterý a ve čtvrtek od 15.00 hod. do 19.00 hod.

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů ( y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci (srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, usnesení

sp. zn.

, usnesení

sp. zn.

, usnesení

sp. zn.

, a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.

Ústavní soud vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu (srov. nález

sp. zn.

nebo nález

sp. zn.

, usnesení

sp. zn.

, usnesení

sp. zn.

, nebo usnesení

sp. zn.

). Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad ( y), bylo vydáno příslušným orgánem ( y) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu y a , odst. 3 y (viz např. nález

sp. zn.

, usnesení

sp. zn.

nebo usnesení

sp. zn.

).

V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele či jeho nezletilého dítěte a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.

IV.

Nad rámec řečeného Ústavní soud konstatuje:

Obecné soudy k vydání předběžného opatření přistoupily za situace, kdy se dosavadní fungování péče na základě předchozí dohody rodičů ukázalo jako nevyhovující, protože mezi rodiči začalo docházet v otázce péče o dceru k vážnějším neshodám, slovním výpadům a schválnostem při předávání dítěte.

Při rozhodnutí o předběžném opatření soudy zohlednily především zájem dítěte na udržování kontaktu s oběma rodiči, specifické okolnosti daného případu a poslední vývoj situace. Naléhavá potřeba nařízení předběžného opatření v rozsahu, kterého se domáhal stěžovatel, podle zjištění soudů osvědčena nebyla.

Odvolací soud sice stručně, avšak srozumitelně vysvětlil důvody, které ho vedly ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí se dostatečným způsobem vypořádal se stěžovatelovými námitkami, uplatněnými v jeho odvolání.

Odvolací soud zejména uvedl, že nezletilá R. je dítě útlého věku, v převážné míře dosud o ni pečovala její matka, je proto na ní velmi závislá. Požadavek stěžovatele, aby nezletilá R. trávila veškeré víkendy, včetně pátečního odpoledne jen u něj, je proto nereálný, neboť nerespektuje potřeby dítěte; v tomto útlém věku je nezbytné, aby si dítě zvykalo na nové prostředí bez přítomnosti matky jen pozvolna. Soudem takto upravený tzv. "návykový režim" má ostatně sloužit nejen potřebám dítěte, aby bez stresových zážitků získalo a rozvíjelo citový vztah k oběma rodičům, ale má umožnit i stěžovateli, aby více respektoval potřeby a zájmy své nezletilé dcery.

Městský soud v tomto směru uzavřel, že o tom, jaká má být do budoucna péče rodičů o nezletilou dceru, může být rozhodnuto až v konečném rozhodnutí o věci na podkladě provedených důkazů a vyhodnocení toho, jaká péče pro nezletilou R. je nejvhodnější, s přihlédnutím k jejím zájmům a potřebám a k výchovné způsobilosti obou rodičů. Uvedené skutečnosti nelze posuzovat a prejudikovat předběžným opatřením. Odvolací soud zároveň zdůraznil, že jeho nynějším rozhodnutím nikterak není předjímáno konečné rozhodnutí ve věci. Těmto závěrům odvolacího soudu nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.

V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí byla vydána příslušnými orgány, mají zákonný podklad a nevykazují znaky svévole. Aplikované právní normy byly interpretovány ústavně konformním způsobem.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení , a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu