Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1905/15

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. T., t. č. Věznice Karviná, zastoupeného Mgr. Davidem Bukalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 7, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2013, č. j. -2546, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2014, č. j. -2763, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. -85, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 26. 6. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu písm. d)y (dále jen "") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatel v ní předestírá (souhrnně řečeno), že byl společně s dalšími obviněnými uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu krádeže podle ustanovení a odst. 5 písm. a) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a přečinu porušování domovní svobody podle ustanovení a odst. 2 , za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

2. Uvedených trestných činů se stěžovatel měl podle napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě společně s dalšími obviněnými dopustit tím, že vykonali opakovaně obhlídky blízkého okolí vytipovaného rodinného domu majitele Lukáše Kubína s úmyslem následného vniknutí do tohoto objektu a odcizení větší finanční částky. Tento úmysl také zrealizovali, když po překonání souvislého oplocení do zmíněného rodinného domu vnikli otevřenými terasovými dveřmi, odkud z ložnice odcizili neupevněný kovový trezor s obsahem finanční hotovosti ve výši nejméně 8.100.000 Kč. Na základě podaných odvolání následně rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a rozhodl o ní znovu. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek beze změny. Podaná dovolání byla posléze shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta.

3. Stěžovatel namítá, že v řízení - z něhož v záhlaví citovaná rozhodnutí vzešla - bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu d a ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Řízení před obecnými soudy prý totiž trpí základní vadou, a to nesprávným hodnocením důkazů. Stěžovatel v celém řízení poukazoval na skutečnost, že důkazní situace v otázce jeho účasti na stíhaném jednání je tristní a není možno na základě provedeného dokazování rozhodnout o jeho vině. Proti stěžovateli prý totiž nebyl zjištěn žádný přímý důkaz svědčící o jeho vině. Soudy totiž závěr o vině stěžovatele opírají zejména o výpověď Jana Štěpána. Ve vztahu ke stěžovateli přitom soudy dospěly toliko k závěru, že pokud svědek Štěpán hovoří o tom, že obžalovaný H.se jednání, které je tomuto obviněnému kladeno za vinu, dopustil se svým "chábrem" M., pak dle názoru krajského soudu touto osobou nemůže být nikdo jiný, než právě stěžovatel. O jaké skutečnosti a o jaké důkazy však tento svůj jednoznačný závěr krajský soud opírá, není stěžovateli známo. Nadto svědek Štěpán u hlavního líčení změnil svou výpověď oproti prvotní verzi z přípravného trestního řízení, což odůvodnil používáním léků a nátlakem ze strany policie. Tím je ale podle stěžovatele snížena věrohodnost tohoto svědka. Ostatně, tento svědek byl v prvé fázi trestního řízení zadržen a vyslýchán v procesním postavení podezřelého z trestného činu nadržování. Obecné soudy opírají svůj výrok o vině stěžovatele rovněž o výpověď svědkyně Hlubkové a o výsledek rekognice provedené s touto svědkyní. K tomu nicméně stěžovatel namítá, že s touto svědkyní byla již v prvotní fázi trestního řízení provedena i rekognice z tipovacího fotoalba. S ohledem na ustálenou judikaturu je sice možné, aby takto byla rekognice následně opakována "naživo", avšak soudy by měly pečlivě hodnotit vypovídací hodnotu takového důkazu. To se však v daném případě nestalo. Stěžovatel závěrem napadeným rozhodnutím vytýká, že v průběhu trestního řízení byly vznášeny ze strany stěžovatele i ostatních obviněných námitky, že se soudy nedostatečně zabývaly otázkou, zda se skutečně v odcizeném trezoru nacházelo takové množství peněz, jak popsal poškozený Kubín, a tyto nebyly řádně vypořádány.

átu

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud po seznámení se s argumentací stěžovatele a po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto Ústavní soud není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti.

6. Obecné soudy totiž podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina a ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest, resp. že by v tomto směru mohlo dojít k excesu, dosahující ústavněprávní roviny. Z obsahu ústavní stížnosti je ostatně zjevné, že stěžovatel z velké části toliko opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání (resp. dovolání). S těmi se však obecné soudy řádným způsobem vypořádaly. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, proto Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů nemá žádné relevantní pochybnosti, které by jej z hlediska jeho ústavněprávního zakotvení (y) opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.

7. Ke stěžovatelovým konkrétním námitkám konstatuje Ústavní soud následující.

8. Na rozdíl od stěžovatele (a shodně s krajským soudem, srov. str. 12 jeho rozsudku) se Ústavní soud domnívá, že v případě stěžovatele existuje dostatek důkazů prokazujících jeho podíl na shora stručně popsané trestné činnosti. Pokud soudy vycházely z výpovědi J. Štěpána učiněné v přípravném řízení trestním a nikoliv ze změněné výpovědi tohoto svědka v rámci hlavního líčení, pak podle Ústavního soudu postupovaly zcela správně. Tento svědek totiž byl blízkým přítelem ("chábrem" ve vězeňském žargonu) M. H., jednoho z dalších obviněných v dané trestní věci. Od něj měl tento svědek velmi detailní - a jak se ukázalo během vyšetřování i přesné - povědomí o popisované krádeži i podílu stěžovatele na ní. Pokud pak tento svědek změnil výpověď a obecné soudy dospěly k názoru, že tak učinil ve snaze pomoci obviněným (ostatně M. H. svědka z prostředků získaných krádeží finančně podporoval), nelze tento názor považovat za nepodložený či zcela odporující elementárním pravidlům logiky, což teprve by mohlo založit kognici Ústavního soudu. V této souvislosti není možno rovněž přehlédnout, že změnu své výpovědi tento svědek u hlavního líčení odůvodňoval dosti nevěrohodně; tvrdil například, že původní výpovědí chtěl - pod tlakem výhrůžek policie - zabránit tomu, aby jeho přítelkyni byly odebrány její dcery. Přítelkyně J. Štěpána ovšem jako svědkyně k popisované trestné činnosti v hlavním líčení uvedla další podrobnosti nad rámec výpovědi J. Štěpána. Svědek Štěpán rovněž mimo jiné uvedl, že nátlak na něj v přípravném řízení měli vyvíjet tři až čtyři policisté, na konkrétní jména si však ani po jejich předestření nepamatoval.

9. Vedle tohoto důkazu pak je stěžovatelův podíl na trestné činnosti prokazován i výpovědí náhodné svědkyně Ilony Hlubkové (jakož i svědectvím jejího manžela), která stěžovatele při rekognici identifikovala a dokonce popsala, že když procházeli s manželem kolem automobilu, v němž stěžovatel seděl, tento "sjel" hlouběji do sedačky řidiče. Otázkám zákonnosti provedení rekognice s touto svědkyní se přitom soudy i k námitkám stěžovatele dostatečně věnovaly, když ostatně i sám stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně přiznává, že tato rekognice (tzn. její opakování "in natura") byla provedena v souladu s ustálenou judikaturou. Konkrétní námitky přitom stěžovatel v této souvislosti ani nevznáší, když toliko ve zcela obecné rovině uvádí, že "soudy by měly pečlivě hodnotit důkazní hodnotu takového důkazu", což však v daném případě neučinily. Na základě takovéto námitky však nelze ústavněprávně účinně zpochybnit závěry obecných soudů.

10. Namítá-li stěžovatel, že nebyla dostatečně prokázána výše odcizené finanční hotovosti, a to ve vztahu k částce 8.100.000 Kč, kterou uváděl poškozený, pak Ústavní soud připomíná, že např. přítelkyně Jana Štěpána v hlavním líčení uváděla, že M. H. korigoval televizní zpravodajství o dané krádeži odhadující odcizenou hotovost na 13 mil. korun slovy "tolik tam ani nebylo". Již jen z této jeho reakce je patrné - i v návaznosti na to, kolik stačili obvinění z odcizených peněz utratit - že částka 8 mil. korun zřejmě nebyla nikterak nadsazená.

11. Ústavní soud tedy závěrem konstatuje, že ze shora uvedených důvodů neshledal porušení stěžovatelem tvrzených základních práv. Proto bylo podle ustanovení rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda sen