Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 558/15

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti 1/ L. V., 2/ V. V., 3/ M. V., nezletilého zastoupeného matkou L. V., zastoupených Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 6, proti postupu Nejvyššího správního soudu při zveřejnění rozsudku ze dne 19. 12. 2014 č. j. -30, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Ódůvodnění

Stěžovatelé ústavní stížností podanou dne 20. 2. 2015 a doplněnou podáními doručenými Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2015 a 26. 5. 2015 žádají o vydání nálezu, jímž by bylo Nejvyššímu správnímu soudu zakázáno v pokračování porušování jejich základních práv zaručených ustanoveními až 3 d (dále jen " ").

Porušení dovolávaného ustanovení y spatřují stěžovatelé v postupu Nejvyššího správního soudu, jenž v odůvodnění v záhlaví označeného kasačního rozsudku použil citlivé osobní údaje o zdravotním stavu všech stěžovatelů, tedy rovněž synů stěžovatelky, přestože tito nebyli účastníky předmětného řízení před správními soudy.

Přestože Nejvyšší správní soud postupně k žádostem stěžovatelky provedl anonymizaci předmětného rozsudku, stěžovatelé namítají, že dané rozhodnutí v původní (neanonymizované) verzi převzaly některé weby, a to včetně příslušné spisové značky.

V postupu Nejvyššího správního soudu proto stěžovatelé, mj. i s odkazem na závěry nálezů Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 11. 11. 2005 (N 209/39 SbNU 215) a

ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41), shledávají porušení svých základních práv, pročež žádají o vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zamezil pokračování porušování jejich práv.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Podle ustanovení , ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Sami stěžovatelé v úvodu ústavní stížnosti konstatují, že před jejím podáním nevyčerpali správní žalobu proti nezákonnému zásahu správního orgánu ( ), domnívají se ovšem, že se jedná o zjevně neúčinný prostředek ochrany práv, neboť by o takové žalobě rozhodoval Krajský soud v Brně, přičemž případnou kasační stížnost proti jeho rozhodnutí by projednával právě Nejvyšší správní soud. Stěžovatelé mají navíc za to, že daná věc svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy, a i proto je ve smyslu ustanovení přípustná.

Ústavní soud - oproti očekávání stěžovatelů - důvod aplikace ustanovení neshledává. Za situace, kdy stěžovatelé připouštějí možnost podání správní žaloby, není možné považovat ústavní stížnost za přípustnou toliko proto, že stěžovatelé považující takovou žalobu za "neefektivní". Případnou přitom není jejich námitka, že by o takové správní žalobě rozhodoval (v druhém stupni) právě orgán, proti jehož nezákonnému postupu nyní brojí (v takovém případě by se kupř. nemohli účastníci řízení - efektivně - dovolávat jimi tvrzených průtahů v řízení např. před Nejvyšším soudem či Ústavním soudem, přesto se tak nezřídka děje). Tvrdí-li pak stěžovatelé, že jimi nastolená právní otázka (míra anonymizace soudního rozhodnutí) dopadá na "značný okruh případů", Ústavní soud konstatuje, že ani stěžovateli uváděné skutečnosti (početná skupina nezletilých se zdravotním postižením) jej nevedou k závěru, že by v projednávané věci byla splněna ustanovením předvídaná podmínka prolomení zásady subsidiarity, jíž je řízení o ústavní stížnosti zpravidla ovládáno.

Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost nepřípustnou, pročež ji musel podle ustanovení odmítnout; o nepřípustnosti podání rozhoduje bez jednání soudce zpravodaj, jenž tak učinil ve výroku tohoto usnesení.

Pouze nad rozhodný rámec Ústavní soud uvádí, že i kdyby nebyla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, patrně by jí nebylo možné vyhovět. Žádají-li totiž stěžovatelé po Ústavním soudu vydání "negatorního" výroku, jímž by zakázal Nejvyššímu správnímu soudu v pokračování porušování jejich základních práv, jmenovitě práva na ochranu soukromého a rodinného života, není z ústavní stížnosti zřejmé, jakým způsobem by měl Nejvyšší správní soud po vydání takového nálezu postupovat, aby základní práva stěžovatelů (již) neporušoval. Z (aktuálně) přístupného znění předmětného kasačního rozsudku je totiž zřejmé, že v jeho případě byla provedena "maximální" možná anonymizace, nad jejíž rozsah by již muselo být zasahováno do samotné podstaty předmětného odůvodnění (a tedy do jeho vnitřní logické konzistence - ve smyslu zásady přesvědčivosti soudního rozhodnutí). Zdůrazňují-li stěžovatelé v tomto (skutkovém) kontextu v ústavní stížnosti skutečnost, že původní (neanonymizovaný rozsudek) převzaly některé weby, je otázkou, zda "žalovaným" má být v dané věci - a daném čase - vskutku právě Nejvyšší správní soud. Jinými slovy řečeno, stěžovatelé vytýkají Nejvyššímu správnímu soudu jistá pochybení, jichž se měl dopustit v rámci procesu (ne)anonymizace předmětného kasačního rozsudku, z ústavní stížnosti (a z obecně přístupné anonymizované verze tohoto rozsudku) však vyplývá, že Nejvyšší správní soud již nemůže pro ochranu základních práv stěžovatelů více učinit (toliko na základě informací obsažených v již anonymizované verzi rozsudku nemohou být stěžovatelé - bez dalšího - jakkoli identifikovatelní). Případný vyhovující výrok Ústavního soudu by tak byl výrokem ryze "akademickým". Dle petitu ústavní stížnosti však stěžovatelé o "akademický" výrok neusilují, pročež by i z tohoto důvodu patrně nebylo možno ústavní stížnosti vyhovět.

Návrhu stěžovatelů, aby náklady jejich zastoupení před Ústavním soudem hradil stát, nebylo možno vyhovět již s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti ( , ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2015

Radovan Suchánek v.r.

soudce zpravodaj