Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3242/2021

22 Cdo 3242/2021-496

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. N., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Šustrem, Ph.D., advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1054, proti žalovanému P. Ch., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Lenkou Dalihodovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Štítného 1344, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a o vzájemné žalobě o zaplacení 384 656 Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. -450, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytové jednotce a spoluvlastnickému podílu na společných částech domu a pozemku v žalobě a v rozhodnutích soudů specifikovaných (dále jen „nemovité věci“).

Okresní soud v Kladně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. -234, zrušil podílové spoluvlastnictví k nemovitým věcem [výrok I a)] a současně je přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného [výrok I b)]. Současně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu částku 1 400 000 Kč, a to do 4 měsíců od právní moci rozsudku [výrok I c)]. Dále soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost doplatit dluh ze smlouvy o hypotečním úvěru v částce 913 302,44 Kč [výrok II a)] a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 456 651,22 Kč, a to do 4 měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Praze („odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. -450, rozsudek soudu prvního stupně změnil mj. ve výroku I b) tak, že nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání podílu 1 400 000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále odvolací soud uložil žalobkyni povinnost doplatit dluh ze smlouvy o hypotečním úvěru v částce 876 465,40 Kč a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 438 232,70 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl i o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to do výroku II rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu, kterým se mění výrok I písm. b), c) a výrok II písm. a) a b) rozsudku soudu prvního stupně, a rovněž do souvisejících výroků IV, V a VI rozsudku odvolacího soudu. Jeho přípustnost opírá o citaci , (dále jen „ “). Jelikož dovolatel v dalším textu dovolání nevymezil konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání v rozporu s , dovolací soud vzal za dovolatelem předložený předpoklad přípustnosti dovolání zvýrazněnou pasáž z dovolatelem uváděné citace , tj. přípustnost založenou tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Obsah všech uvedených rozsudků, jakož i obsah dovolání i vyjádření k němu, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost ( ) odkazuje.

Dovolání není projednatelné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle věty první dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle věty první dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě ( ) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. . K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.11. 2017, sp. zn. , a další judikaturu tam citovanou.

K nastíněnému důvodu přípustnosti dovolání se uvádí:

Dovolatelem uvedený předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že (v dovolání jasně nevymezená) právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, míří na situaci, „kdy určitá otázka hmotného nebo procesního práva je jednotlivými tříčlennými senáty Nejvyššího soudu posuzována v jejich rozhodnutích rozdílně.“ Viz např. komentář k in SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, chybí stránka. Tvrzení, že napadené rozhodnutí „řeší otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu byla tato otázka rozhodnuta rozdílně, tj. která rozhodnutí dovolacího soudu jsou vzájemně rozporná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatel však v dovolání neuvádí žádná rozporná rozhodnutí dovolacího soudu, a dovolacímu soudu taková rozhodnutí nejsou známa.

Dovolatel neuvádí ani skutečnosti, které by snad mohly být považovány za uplatnění kteréhokoliv jiného předpokladu přípustnosti dovolání. „Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. ).

Již jen na okraj se uvádí, že nově v dovolání předkládané důkazy dovolatel uplatňuje v rozporu s , a již proto k nim nelze přihlédnout.

Protože v dané věci nebyl v dovolání důvod přípustnosti dovolání řádně uveden, Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení věty první , neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

Vzhledem k tomu, že dovolání není projednatelné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. , či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

K dovolání podala žalobkyně vyjádření, ve kterém se však nezmiňuje ani o projednatelnosti, ani o přípustnosti dovolání; náklady na vyjádření tak nebyly vynaloženy účelně („k účelnému bránění práva“ - ), a proto dovolací soud právo na jejich náhradu žalobkyni nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 1. 2022

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu