Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2714/2021

21 Cdo 2714/2021-106

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. V., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Tomášem Kapounem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná č. 241/20, proti žalovanému M. Ř., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Filipem Vaňkem, advokátem se sídlem v Hlavenci č. 82, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. června 2021 č. j. -82, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021 č. j. -82 není přípustné podle ustanovení , podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Ve vztahu k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. , který byl publikován pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013].

Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. ). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. ).

Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení části věty před středníkem výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení : „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy…“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. , uveřejněného pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. ).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je též ustálena v závěru, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. ).

Uzavřel-li však v projednávané věci odvolací soud (vycházeje z výše uvedené ustálené judikatury dovolacího soudu, na jejíž závěry poukazuje též v odůvodnění svého rozsudku), že postup žalobkyně „nelze po právní stránce hodnotit jako útok na majetek zaměstnavatele, neboť žalobkyně si neponechala převzatou částku 80 EUR se záměrem použít ji pro sebe, ale ve snaze se tímto způsobem (‚směnou‘ za české koruny) vypořádat s nastalou situací, když zaměstnavatel neměl vyřešen příjem hotovosti v cizí měně do pokladny (při vyúčtování prováděného pomocí pokladny)“, že sice samozřejmě nelze vyloučit, že žalobkyně mohla tímto svým jednáním porušit pokyny zaměstnavatele, popřípadě že si mohla vyžádat od svých nadřízených pokyn, jak v nastalé situaci postupovat, avšak že i kdyby svým jednáním (opomenutím) porušila povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, nemohlo dosáhnout intenzity porušení zvlášť hrubým způsobem, a že tu nejsou ani žádné okolnosti pro závěr, že okamžité zrušení pracovního poměru se žalobkyní provedené dopisem žalovaného ze dne 29. 9. 2019 by mohlo být z pohledu ustanovení výjimečným opatřením, je rozhodnutí odvolacího soudu (které je na těchto jeho závěrech založeno) v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Namítá-li dovolatel, že ze strany odvolacího soudu došlo k „odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky přípustnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem“, a poukazuje-li přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. , v jehož odůvodnění Nejvyšší soud vyslovil (mimo jiné) též závěr, že „podstatně významnější než výše škody způsobené žalovanému a okolnost, zda se žalovaný po žalobci domáhal její náhrady, je v posuzovaném případě narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobcem a žalovaným a zpochybnění spolehlivosti žalobce ve vztahu k majetku žalovaného ve smyslu ustanovení a “, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020 sp. zn. a v něm vyslovený závěr, že „podstatně významnější než eventuelní výše škody způsobené žalované je v posuzovaném případě narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobcem a žalovanou a zpochybnění spolehlivosti žalobce ve vztahu k majetku žalované ve smyslu ustanovení a “, pak přehlíží, že soudy v těchto dovolatelem zmíněných věcech vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než jaký byl zjištěn v projednávané věci.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení (zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, a uvádí-li, že „odvolací soud interpretuje důkazy provedené v nalézacím řízení nesprávně a z těchto nesprávných interpretací pak dovozuje nesprávný právní názor“).

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 1. 2022

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu