Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3710/2021

28 Cdo 3710/2021-235

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně REALITNÍ FOND PRAHA a.s.,IČ 030 71 740, se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, zastoupené Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, proti žalovanému J. K., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 10, Archangelská 1568/1, o 150.246,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2019, č. j. -138, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.440 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Rezka, LL.B., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 3. 2019, č. j. -118, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 150.246,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 53.105,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud zjistil, že účastníci jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky bytové jednotky č. XY, vymezené v budově č. p. XY, XY v katastrálním území XY, obci XY. Žalobkyně získala spoluvlastnický podíl od H. K., bývalé manželky žalovaného, na základě kupní smlouvy uzavřené dne 27. 3. 2017 (právní účinky vkladu nastaly k 28. 4. 2017). Dne 30. 5. 2017 pak H. K. na žalobkyni postoupila svou pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)] vzniklého žalovanému výlučným užíváním předmětného bytu. V posuzovaném sporu žalobkyně požaduje vydání majetkového prospěchu, jejž měl žalovaný naznačeným způsobem získat v období od srpna 2014 do července 2017. Soud vzal za prokázané, že H. K. spornou jednotku obývala do listopadu 2012, kdy žalovaný vyměnil vložku v zámku u vstupních dveří. H. K. tak v rozhodném období byt neužívala nejprve proto, že jí v tom žalovaný bránil, a posléze (od roku 2014) s ohledem na konfliktní vztahy se žalovaným, které společné užívání bytu rozumně neumožňovaly. Vzhledem k postoji žalovaného, jenž vyšel najevo v řízení, je pak zřejmé, že byt nemůže užívat ani žalobkyně coby nová spoluvlastnice. Podle názoru soudu bylo rovněž prokázáno, že mezi žalovaným a H. K. nedošlo k uzavření žádné dohody o užívání společné věci. Na základě těchto zjištění bylo možné usoudit, že žalobkyně má nárok na vydání bezdůvodného obohacení za celé rozhodné období, a to ve výši jedné poloviny obvyklého nájemného, jež bylo stanoveno s pomocí znaleckého posudku.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. -138, odvolání žalovaného směřující proti výroku II. rozhodnutí soudu prvého stupně odmítl (výrok I.), ve výrocích I. a III. daný rozsudek potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud konstatoval, že soud první instance dostatečně zjistil skutkový stav a rovněž jej náležitě právně posoudil. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný H. K. a poté i žalobkyni v užívání bytové jednotky bránil. Námitka odvolatele, že rozsudek obvodního soudu nerespektuje dohodu bývalých manželů o užívání bytu, jejíž existenci měla H. K. potvrdit při výslechu dne 28. 5. 2018, není důvodná, jelikož uzavření žádné konkrétní dohody nebylo prokázáno.

Proti rozsudku odvolacího soudu (formálně proti jeho výroku I., materiálně však ohledně části výroku II. potvrzující rozhodnutí soudu prvé instance ve výroku I.) podal žalovaný dovolání, jež pokládá za přípustné ve smyslu , (dále jen „ “), neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, přičemž se současně jedná o otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel uvádí, že provedenými důkazy nebylo vyvráceno jeho tvrzení, dle něhož se s bývalou manželkou dohodl na možnosti výlučného užívání předmětného bytu. Napadený rozsudek toliko svévolně nerespektuje dohodu uzavřenou mezi ním a H. K.. Nadto z dokazování nevyplynulo, že by žalovaný bránil své bývalé manželce či aktuální spoluvlastnici v užívání jednotky.

Žalobkyně má fakticky k dispozici klíče od bytu. Bývalá manželka žalovaného nechala v květnu 2013 odvrtat vložku zámku a od této chvíle může do bytu vstupovat. Uvěřil-li soud opačným tvrzením právního zástupce žalobkyně, učinil tak zcela bezdůvodně. O schopnosti žalobkyně zjednat si přístup do bytu svědčí fakt, že nechala zpracovat znalecký posudek oceňující obvyklé nájemné, při jehož pořízení byla uskutečněna prohlídka bytu, čímž byly porušeny , a d. Důkazem o užívání bytu ze strany bývalé manželky žalovaného je také fotografický i textový obsah znaleckého posudku ze dne 25. 2. 2019. Dohoda o užívání bytu zavazuje rovněž kupujícího, jak vyplývá z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. , přesto ji soudy v projednávané věci ignorovaly, protože se jim argumentačně nehodila. Závěry vyslovené odvolacím soudem jsou v rozporu se zákonnou úpravou i ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť odůvodnění napadeného rozsudku neodpovídá důkazům provedeným v soudním řízení.

Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání.

K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež reagovala na předestřenou argumentaci a uvedla, že nadále trvá na své původní žalobě.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2022, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jakož i podle čl. II bodu 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám Nejvyšší soud, jelikož by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a princip rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. , ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. , a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ).

Ve světle těchto judikatorních východisek nezbývá než uzavřít, že dovolání žalovaného zákonné požadavky na daný mimořádný opravný prostředek nesplňuje. Dovolatel se omezil na citaci dvou variant vypočtených v , nikterak však nespecifikoval, při řešení jaké konkrétní otázky se odvolací soud odchýlil od náhledu zaujatého rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, případně v posuzování jaké otázky je judikatura dovolací instance vnitřně rozporná. Jediný bod, ve kterém se předmětné dovolání alespoň nějak vztahuje k rozhodnutím dovolací instance, lze nalézt na jeho straně 6, kde je namítán odklon od závěru o vázanosti spoluvlastníků dohodou o hospodaření se společnou věcí vysloveného v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. , a ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. .

Ani v této části ovšem není obsahově vzato uplatňována právní, nýbrž pouze skutková argumentace, poněvadž rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na závěru, že existence dohody o užívání bytové jednotky, uzavřené mezi žalovaným a H. K., nebyla v řízení prokázána. Vystavěl-li dovolatel naopak námitku odchýlení se od citovaných rozhodnutí dovolacího soudu na předpokladu, že zmíněná dohoda sjednána byla, staví své právní úvahy na odlišném skutkovém základu, než o jaký se opírá rozsudek odvolacího soudu v předmětné věci, a tím pádem nezpochybňuje právní posouzení, ale skutková zjištění soudů nižších stupňů. Právní argumentace odvozená od jiného skutkového stavu, než který se stal základem pro rozhodnutí odvolacího soudu, přitom nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. , a ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. ).

Rovněž ve zbývajících částech dovolání není nastolena žádná právní otázka ve smyslu Jsou v nich předkládány toliko čistě skutkové námitky, konkrétně polemika s úsudky soudů nižších stupňů o vyloučení H. K., respektive žalobkyně, z užívání bytové jednotky č. XY a o neprokázání dohody spoluvlastníků upravující správu společné věci. Vzhledem k tomu, že je dovolací přezkum podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 vyhrazen výlučně otázkám právním a že je Nejvyšší soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů v dovolacím řízení vázán, nejsou tyto výtky způsobilé založit přípustnost dovolání (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. , ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. , a ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. ).

K poukazu na údajné porušení vyjmenovaných článků d postačí uvést, že i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv je dovolatel povinen řádně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích až 238a (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , bod 58), což žalovaný jednoznačně neučinil.

Z výše nastíněných důvodů bylo dovolání žalovaného odmítnuto podle

Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že kdyby důsledně hleděl k vymezení rozsahu dovolání žalovaným, musel by tento opravný prostředek bez dalšího odmítnout dle , jelikož (dovolatelem nominálně napadený) výrok I. rozsudku odvolacího soudu o částečném odmítnutí odvolání žalovaného je z materiálního hlediska usnesením ve smyslu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , odst. l, , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle a bodu 5 citované vyhlášky činí sazba odměny – počítané z tarifní hodnoty 150.246,50 Kč odpovídající předmětu dovolacího řízení – za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 7.140 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7.440 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 1. 2022

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu