Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2361/2021

30 Cdo 2361/2021-316

USNESENÍ

H. H. V.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2021, č. j. -225, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. a následně u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 97 ECm 4/2012 (dále též jen „posuzované řízení“).

Poté co žalovaná v průběhu řízení nárok žalobce ve výši 69 000 Kč uznala (žalobce vzal žalobu částečně zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno), rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 12. 2020, č. j. -170, tak, že zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 131 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 69 000 Kč od 8. 8. 2017 do 14. 6. 2018 (výrok II) a také rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok III).

Městský soud v Praze jako odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III (výrok I), a dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku II včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “, odmítl.

Otázka, zda vyšší procesní složitost posuzovaného řízení může být dána tím, že na více stupních soudní soustavy byla řešena toliko otázka procesního práva, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu následující po vydání dovolatelem uvedeného rozsudku ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. , jestliže odvolací soud uzavřel, že je bez významu, co bylo důvodem a obsahem přezkumu vyšším soudem, neboť i řešení procesních otázek má vliv na posuzovanou složitost řízení, a tudíž na jeho celkovou délku (srov. odvolacím soudem uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. , proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. pro zjevnou neopodstatněnost).

Další námitky žalobce vztahující se k posouzení složitosti řízení odvolacím soudem (že posuzované řízení nebylo zatíženo mezinárodním prvkem, že přerušení řízení do skončení jiného řízení nelze přičítat instančnost řízení a že nesprávný právní názor soudu vedoucí k využití více stupňů soudní soustavy nelze klást k tíži úspěšného uplatňovatele práva) se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud založil svůj závěr o složitosti posuzovaného řízení toliko na důvodech procesních a skutkových, jak blíže vyloženo v odstavci 19 odůvodnění jeho rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ani způsob řešení otázky aplikace kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení nezakládá přípustnost dovolání podle , neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (srov. např. část IV písm. c/ stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 – dále též jen „Stanovisko“), ztotožnil-li se v tomto směru se závěrem soudu prvního stupně, který základní částku zadostiučinění navýšil z důvodu nečinnosti soudu v posuzovaném řízení od 25. 10. 2012 do 6. 2. 2014 a dále z důvodu nekoncentrovanosti postupu soudu v témže řízení od 6. 2. 2014 do 8. 12. 2014.

Přípustnost dovolání nemůže založit námitka, že zvýšení zadostiučinění v souvislosti s hodnocením kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení nebylo dostatečné, neboť tato úvaha se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění , přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání podle nelze dovodit ani z toho, že by se odvolací soud v tomto směru odchýlil od řešení přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. , neboť zvýšení základní částky zadostiučinění „toliko“ o 15 % soudem prvního stupně, s jehož závěry se soud odvolací ztotožnil, bylo odůvodněno tím, že skutečnost spočívající v nečinnosti soudu či nekoncentrovanosti jeho postupu byla zohledněna již v úvaze o přiměřenosti celkové délky řízení, přičemž takový postup odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. ). Naproti tomuto v dovolatelem zmíněném rozsudku, sp. zn. , Nejvyšší soud považoval právní posouzení provedené odvolacím soudem za nesprávné v situaci, kdy poměrně významná doba nečinnosti soudu nebyla soudem odvolacím jakkoliv projevena ve zvýšení přiměřeného zadostiučinění.

Tvrzení dovolatele, že soud v posuzovaném řízení nekonal také v období od ledna 2016 do ledna 2017, je námitkou směřující proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem ( ).

Na dovolatelem zpochybňovaném závěru, že přiměřené zadostiučinění poskytnuté žalovanou po podání žaloby mělo být nižší, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť ten toliko uzavřel, že není důvod, proč by v daném případě mělo odškodnění nemateriální újmy žalobce značně překročit svojí výší hodnotu sporu v posuzovaném řízení, přičemž ani tato úvaha nepředstavuje odchylku od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. odvolacím soudem uvedený rozsudek ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. ), a nezakládá proto přípustnost dovolání podle

Přípustnost dovolání podle nezakládá ani otázka potřeby valorizace částek odškodnění nemajetkové újmy za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení vyčíslených ve Stanovisku, kterou dovolatel odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci či požadavek přiměřenosti zadostiučinění, neboť ani při řešení této otázky se odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, vyšel-li ze základní částky zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za první dva roky řízení a dále za každý následující rok trvání posuzovaného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. ve vztahu k inflaci, nebo usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. ve vztahu ke změně životní úrovně). Nejvyšší soud ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nadále jinak (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. , rozsudek ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. či rozsudek ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. , proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. ; srov. též body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. ) a k jinému závěru nedospívá ani v tomto případě.

V části dovolání, v níž dovolatel brojí proti závěru soudů stran otázky nižšího významu předmětu řízení pro žalobce z důvodu sdílené újmy, není řádně vymezen dovolací důvod, neboť není konkretizováno, v čem dovolatel spatřuje nesprávnost tohoto právního posouzení ( ), a dovolání tak v této části neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením

Řádné vymezení dovolacího důvodu postrádá též ta pasáž dovolání, v níž žalobce zpochybňuje postup odvolacího soudu při aplikaci , , z něhož odvolací soud dovodil přiměřenost konečné výše zadostiučinění pro žalobce také proto, že druhému ze žalobců z posuzovaného řízení bylo za jeho nepřiměřenou délku v jiném kompenzačním řízení přiznáno peněžité zadostiučinění rovněž ve výši 69 000 Kč. Dovolatel nekonkretizuje, z jakého důvodu je přístup odvolacího soudu k aplikaci tohoto ustanovení formalistický nebo z čeho dovozuje, že odvolací soud odmítl respektovat ustálenou a relevantní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, a není tedy možné dovodit, v čem konkrétně spatřuje nesprávnost tohoto posouzení.

V části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 1. 2022

JUDr. Pavel Simon předseda senátu