Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 135/2020-82

KSHK 15 INS XY15 ICm XY29 ICdo 135/2020-82

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce České republiky – Celního úřadu pro Pardubický kraj, se sídlem v Pardubicích, Palackého 2659, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 71214011, proti žalovanému Mgr. Martinu Červinkovi, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, jako insolvenčnímu správci dlužnice V. M., zastoupenému JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, se sídlem v Hlinsku, Wilsonova 368, PSČ 539 01, o určení pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice V. M., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. srpna 2020, č. j. 15 ICm XY, 104 VSPH XY ( XY), ve znění usnesení ze dne 17. září 2020, č. j. 15 ICm XY, 104 VSPH XY ( XY), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 15. dubna 2020, č. j. 15 ICm XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) u

rčil, že dílčí pohledávky žalobce P30/1 ve výši 500 Kč a P30/2 ve výši 500 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení dlužnice, nejsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice, s tím, že jsou co do pravosti, výše i pořadí zjištěny (bod I. výroku); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

[1] Usnesením ze dne 25. září 2019, č. j. XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice a povolil řešení úpadku oddlužením.

[2] Přihláškou pohledávky ze dne 1. listopadu 2019 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení dlužnice vykonatelné pohledávky v celkové výši 1.000 Kč, a to jednak dílčí pohledávku č. 1 ve výši 500 Kč na náhradě nákladů daňové exekuce vedené proti dlužnici na základě exekučního příkazu ze dne 13. srpna 2013, č. j. 37828/2013-590000-42, jednak dílčí pohledávku č. 2 ve výši 500 Kč na náhradě nákladů daňové exekuce vedené proti dlužnici na základě exekučního příkazu ze dne 15. ledna 2015, č. j. 3344/2015-590000-42 (dále též jen „sporné pohledávky“). Oba exekuční příkazy byly vydány za účelem nedobrovolného vymožení daňových nedoplatků dlužnice, konkrétně dvou blokových pokut uložených dlužnici příslušným útvarem Policie České republiky.

[3] Žalovaný insolvenční správce dlužnice sporné pohledávky žalobce popřel co do pořadí s odůvodněním, že jde o nárok, který se podle ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), v insolvenčním řízení neuspokojuje.

3. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že přihlášené pohledávky žalobce představované paušální částkou nákladů daňové exekuce nemají povahu mimosmluvní sankce ve smyslu ustanovení a nejsou proto ani vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení dlužnice.

4. Přitom zdůraznil, že exekuční náklady mají spíše účel reparační (než sankční), neboť směřují k nahrazení majetkové újmy správce daně, jež spočívá ve vynaložení nákladů nezbytných k provedení daňové exekuce a zabezpečení úhrady daně (v poměrech dané věci pokuty uložené dlužnici za spáchané dopravní přestupky). Podle insolvenčního soudu je proto možné na poměry dané věci vztáhnout také závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 24/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 24/2019“), jakož i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 70/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 70/2019“).

5. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. srpna 2020, č. j. 15 ICm XY, 104 VSPH XY ( XY), ve znění usnesení ze dne 17. září 2020, č. j. 15 ICm XY, 104 VSPH XY ( XY), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu na určení, že dílčí pohledávky žalobce P30/1 ve výši 500 Kč a P30/2 ve výši 500 Kč nejsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení dlužnice, zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

6. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení , , a , daňového řádu, a vycházeje ze závěrů formulovaných v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2012, sp. zn. XY, uveřejněném pod číslem 44/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 44/2013“) – na rozdíl od insolvenčního soudu uzavřel, že žaloba není důvodná. Odvolací soud již v označeném rozhodnutí dovodil, že v insolvenčním řízení se podle ustanovení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku mimosmluvní sankce, včetně nezaplacené blokové pokuty, ani jejich příslušenství, včetně nákladů za nařízení daňové exekuce. Od tohoto názoru není důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci. Jestliže ustanovení daňového řádu výslovně označuje za příslušenství daně také náklady řízení, jsou-li ukládány nebo vznikají-li podle daňového zákona, musí ustanovení , vylučující z uspokojení v insolvenčním řízení mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, dopadat nejen na nezaplacené pokuty, ale i na exekuční náklady.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle ) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel ve prospěch závěru, že sporné pohledávky nelze podřadit pod žádný z nároků vypočtených v ustanovení . Dovolatelem přihlášené pohledávky z titulu náhrady nákladů daňové exekuce nejsou podle jeho přesvědčení mimosmluvní sankcí, ani jejím příslušenstvím. Není proto žádného důvodu, pro který by měly být sporné pohledávky vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení dlužnice. Názor zastávaný odvolacím soudem sice byl dříve soudní praxí zastáván (viz R 44/2013), toto rozhodnutí však bylo podle dovolatele v rozhodovací praxi dovolacího soudu překonáno (potud dovolatel poukazuje zejména na R 24/2019 a R 70/2019).

9. Žalovaný se vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, maje dovolání za nepřípustné, případně za nedůvodné.

10. Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

11. Nejvyšší soud dovolání žalobce, jež mohlo být přípustné jen podle ustanovení a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v , odmítl jako nepřípustné podle a 2

12. Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení dovoláním předestřené otázky (povahy pohledávek přihlášených z titulu náhrady nákladů daňové exekuce) souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

13. Ve výkladu ustanovení byla soudní praxe sjednocena (jak přiléhavě uvádí odvolací soud) již prostřednictvím R 44/2013. Toto rozhodnutí bylo uveřejněno s právní větou, podle níž:

„V insolvenčním řízení se zásadně neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku mimosmluvní sankce, včetně nezaplacené blokové pokuty [ ], ani jejich příslušenství, včetně nákladů za nařízení daňové exekuce ( a daňového řádu). Přihlášku takové pohledávky insolvenční soud odmítne podle “.

14. K tomuto závěru se Nejvyšší soud následně přihlásil v celé řadě dalších rozhodnutí. Srov. např. dovolatelem zmíněné R 24/2019, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sen. zn. , a rozsudku ze dne 19. září 2018, sen. zn. .

15. Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto ustavených judikatorních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu, Nejvyšší soud neshledal. Budiž v této souvislosti pro úplnost dodáno, že případnou nemohla být ani argumentace dovolatele, podle níž Nejvyšší soud v později přijatém R 24/2019 překonal závěry formulované v dříve vydaném R 44/2013. Nejvyšší soud v R 24/2019 naopak výslovně zdůraznil, že nejde o případ srovnatelný s tím, jenž byl řešen v R 44/2013 (zatímco naposledy označené rozhodnutí bylo přijato v typově shodné věci, v R 24/2019 Nejvyšší soud posuzoval povahu pohledávky z titulu nákladů přestupkového řízení, vzniklých podle , o přestupcích).

16. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalobci tak vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. října 2020), která podle ustanovení bodu 5., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč ( advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( a 3 ) činí částku 4.114 Kč.

Poučení:Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 22. 12. 2021

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu