Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3530/2021

23 Cdo 3530/2021-617

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce V. P., narozeného XY, se sídlem XY, zastoupeného Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, proti žalované BAK stavební společnosti, a. s., se sídlem v Praze 9, Žitenická 871/1, identifikační číslo osoby 28402758, o zaplacení 1 009 596 Kč s příslušenstvím a o zaplacení 586 882 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. a pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. -465, , takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 5. 2019, č. j. -436 (již druhým v pořadí), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 1 009 596 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 15 241 Kč (výrok III).

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 5. 2019, č. j. -520 (také již druhým v pořadí), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 586 882 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 15 241 Kč (výrok III).

Vrchní soud v Praze poté, co spojil výše uvedené věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. a ke společnému odvolacímu řízení, rozhodnutím označeným v záhlaví potvrdil oba výše uvedené rozsudky soudu prvního stupně (první výrok) a žalované nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání (podle jeho obsahu napadal jen část prvního výroku, jíž bylo rozhodnuto o věci samé), jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítal nesprávnost právního posouzení věci a navrhoval zrušení napadeného rozsudku a též rozsudků soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a její přikázání jinému senátu.

Žalovaná navrhla dovolání zamítnout, považovala ho za nepřípustné.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí navyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).

Přípustnost dovolání proto nezakládá odkaz žalobce na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. (jde o rozsudky ze dne 30. 3. 2010, ze dne 10. 2. 2015 a ze dne 1. 7. 2019), v nichž Nejvyšší soud konstatoval, že obsahuje-li písemně uzavřená smlouva (v režimu obchodního zákoníku) ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být měněna nebo zrušena pouze písemně, a že na nedostatek písemné formy právního úkonu je třeba použít obecná pravidla o relativní neplatnosti právních úkonů obsažená v , , ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (též odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. , jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz) a dovolací argumentace žalobce, že žalovaná nikdy v minulosti neuplatnila námitku relativní neplatnosti. Oproti názoru prezentovanému žalobcem v dovolání odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) neshledal žalobní nárok nedůvodným na základě závěru o neplatnosti žalobcem tvrzených konkludentních dohod se žalovaným ohledně provedení dalších prací pro nedostatek jejich formy, nýbrž dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by se vůbec jednalo o tzv. vícepráce objednané žalovanou, neboť podpis stavbyvedoucího Z. D. na zjišťovacích protokolech (obsahujících položkový rozpočet s výkazem výměr) takovou dohodu neprokazoval. Podle smlouvy byl zástupcem žalované s oprávněním uzavírat veškeré smlouvy Z. Č. a fakturaci byl oprávněn za žalovanou odsouhlasovat hlavní stavbyvedoucí J. M. Odvolací soud také vyšel ze zjištění, že žalobce neprokázal, jaké konkrétní práce jím byly nad rámec díla sjednaného dle smlouvy o dílo provedeny, a že některé tvrzené práce vůbec nebylo možno podle popisu žalobce ocenit. Navíc položkové rozpočty (obsahující položky, které měly být podle tvrzení žalobce provedeny) byly označeny kódy, které v době jejich provádění ještě neexistovaly. Odvolací soud tedy vycházel zejména ze závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ke svému tvrzení, že takové práce pro žalovanou provedl. Otázku neplatnosti dohod pro nedostatek jejich formy odvolací soud zjevně neřešil a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo.

Značná část dovolání je tvořena polemikou žalobce se skutkovými závěry odvolacího soudu a prezentací jeho vlastního hodnocení důkazů a vlastních skutkových závěrů, na jejichž základě pak považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné. Žalobce tím ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, nikoliv otázkám skutkovým. Přípustnost dovolání podle nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení , nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení Námitky takové povahy neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. , a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. ).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části. Má-li být dovolání přípustné pro posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. ).

Žalobce v souvislosti se zpochybněním závěru odvolacího soudu, podle kterého položkový rozpočet podepsaný stavbyvedoucím žalované Z. D., nelze považovat za řádný smluvní dodatek k původním smlouvám o dílo (i vzhledem k tomu, jak byly vymezeny osoby oprávněné jednat za žalovanou v písemných smlouvách o dílo), v dovolání poukazoval na „rozhodnutí Nejvyššího soudu, který judikoval, že stavbyvedoucí je oprávněn k uzavírání smluv“. Takové rozhodnutí dovolacího soudu blíže neoznačil a jeho vyjádření nelze považovat za splnění požadavku uvedeného v dostatečně zřetelně vymezit judikaturu dovolacího soudu, s níž má být dovoláním napadené rozhodnutí v rozporu.

Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu týkající se výkladu , obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, ve vztahu k obvyklé činnosti stavbyvedoucího. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. , přijal a odůvodnil závěr, že s výkonem činnosti osoby pověřené činností stavbyvedoucího není obvykle spojeno oprávnění měnit smlouvu o dílo. Neobvyklost tohoto oprávnění stavbyvedoucího vyplývá především z činností, které stavbyvedoucí na stavbě obvykle vykonává, a dále z obvyklých smluvních ujednání, v nichž jsou uváděny osoby oprávněné jednat ve věcech smluvních a technických, k nimž stavbyvedoucí nepatří, popř. lze tuto neobvyklost dovozovat i ze smluvních ujednání, jimiž je upravováno sjednávání změn smlouvy (tj. zejména víceprací).

Ústavní soud vysvětil ve svém nálezu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 460/2017 Sb., že ve spojení s a y vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Zdůraznil přitom, že stanoví srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, které je obvykle splněno samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z To platí i tehdy, kdy dovolatel namítá porušení svých ústavně zaručených práv a má tak možnost požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání dostát v intencích shora citovaného nálezu i tím, že se vymezí krom rozhodovací praxe dovolacího soudu též vůči rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. ).

Namítal-li žalobce, že postupem soudů obou stupňů, které neprovedly některé jím navrhované důkazy, došlo „k závažnému porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces“, nevymezil k této námitce žádný z předpokladů přípustnosti dovolání a nedostál tak výše citovaným požadavkům kladeným na obsah dovolání. Ostatně při tomto tvrzení o procesním pochybení soudů nižších stupňů žalobce neformuloval ani žádnou odvolacím soudem řešenou otázku hmotného nebo procesního práva. Prostřednictvím citované námitky tak žalobce ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ), což v projednávané věci není naplněno. Přípustnost dovolání tudíž tyto námitky založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobce podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 22. 12. 2021

Mgr. Jiří Němec

předseda senátu