Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2560/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Miroslava Zemančíka, zastoupeného Mgr. Adélou Kristkovou, advokátkou se sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2014 č. j. -31 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2013 č. j. -33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva vyplývajícího z ve spojení s větou první, a z d (dále jen " ").

II.

Ministerstvo zdravotnictví ČR (dále jen "žalovaný") rozhodnutím ze dne 3. 9. 2012 č. j. 14378/2012-NH-30.1.2-20 podle , o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") zamítlo odvolání žalobce (dále jen " ") a potvrdilo lékařský posudek Fakultní nemocnice Ostrava, kliniky pracovního a preventivního lékařství ze dne 12. 1. 2012 zn. 0600/305.1-2/12. Tímto posudkem nebylo stěžovatelovo onemocnění uznáno za nemoc z povolání.

Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením správní žalobu stěžovatele pro nepřípustnost odmítl. Vyšel přitom z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. -125, ze kterého dovodil, že zdravotní posudek o tom, zda má stěžovatelovo onemocnění charakter nemoci z povolání, je jen podkladovým materiálem, který sám o sobě nezasahuje do stěžovatelových práv a povinností. Rozhodnutí, jímž byl takový posudek přezkoumán, tak není rozhodnutím ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a je podle ze soudního přezkumu vyloučeno. Závěry uvedené v citovaném rozsudku lze v souzené věci použít i přesto, že předmětem zdravotního posudku není posouzení zdravotní způsobilosti k práci, ale zjištění, zda stěžovatelovo onemocnění má charakter nemoci z povolání. Krajský soud připomněl, že Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. -57 vztáhl závěry z výše uvedeného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu na veškerá rozhodnutí vydaná v režimu ustanovení Krajský soud uzavřel s tím, že napadené rozhodnutí je sice aktem orgánu veřejné správy vydaným ve formě rozhodnutí, ale rozhodnutím v materiálním smyslu není, neboť nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva nebo povinnosti stěžovatele; je jej proto ve smyslu nutno považovat za úkon správního orgánu, který je ze soudního přezkumu vyloučen.

Nejvyšší správní soud shora označeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele pro nedůvodnost zamítl. Zdůraznil, že ohledně posuzování lékařských posudků vydávaných na základě existuje jeho vlastní bohatá judikatura, jež se vztahuje i na lékařské posudky o uznání nemoci za nemoc z povolání (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. -42 či v obdobné věci č. j. -38). Předmětná judikatura vychází z názoru, že posudkový závěr o zdravotním stavu (a tedy i o tom, zda nemoc má charakter nemoci z povolání) není rozhodnutím, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva ve smyslu Kasační soud dále odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. , rozsudek č. j. a především na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. -125, přičemž zdůraznil, že uvedený názor byl současně potvrzen nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

. Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutí o odvolání proti lékařskému posudku závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu a nikoliv na posouzení otázek právních. Kasační soud také připomněl, že lékařský posudek, případně rozhodnutí správního orgánu podle je pouze podkladem pro případný následný úkon vyplývající ze (srov. také nález Ústavního soudu

sp. zn.

). Sám o sobě proto není zásahem do práv nebo povinností pracovníků ve smyslu Posudkový závěr ani jeho potvrzení proto nemají charakter správního rozhodnutí, což implikuje použití kompetenční výluky podle Kasační soud navíc připomněl, že argumentovat lze i dalším důvodem kompetenční výluky podle

III.

v ústavní stížnosti v prvé řadě reprodukuje obsah odůvodnění citovaného rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví a následně vyslovuje přesvědčení o jeho přezkoumatelnosti v rámci správního soudnictví. Svá tvrzení nepodpořil žádnou adekvátní ústavněprávní argumentací.

Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy, stejně jako ústavní stížnost samotnou, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu známy.

IV.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného/správního soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; správní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud ostatně nezjistil v rozhodnutích těchto soudů žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou podle přesvědčení Ústavního soudu pečlivě a důkladně odůvodněna a odkazují na přiléhavou a dlouhodobě ustálenou judikaturu (srov. výše). Ústavní soud navíc konstatuje, že závěry správních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť jsou v nich jasně a zřetelně vysvětleny důvody pro jejich rozhodnutí. Pouhá polemika stěžovatele s těmito závěry nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv.

Ústavní soud usuzuje, že se jej snaží postavit právě do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakující se výtky, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

) - akceptuje.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu