Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1683/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Adama, zastoupeného Mgr. Michalem Šigutem, advokátem se sídlem v Náchodě, Palachova 1742, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2015 č. j. -244, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, jelikož je přesvědčen, že mu byla upřena ústavně zaručená práva zakotvená v y (dále jen " ") a , a d (dále jen " ").

Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. řádu mu věc vrátil k dalšímu řízení; současně s odkazem na § 262 tr. řádu nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném senátu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že podmínky pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 262 tr. řádu nebyly splněny; dovozuje, že soud prvního stupně na podkladě řádně provedeného dokazování a se zřetelem ke značným pochybnostem o vině stěžovatele rozhodl o zproštění obžaloby v souladu se zásadou in dubio pro reo, a odlišná skutková zjištění soudu odvolacího regulérní důvod pro postup podle uvedeného ustanovení tr. řádu nepředstavují. S ohledem na konkretizované okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil.

Ústavní soud předtím, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání; to se týká především podmínek ustanovení , které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ).

Zde stojí za připomenutí, že ústavní stížnost je procesním nástrojem, jenž je vůči ostatním prostředkům, sloužícím k ochraně práv, ve vztahu subsidiarity. Jak již Ústavní soud judikoval (nález

sp. zn.

publ. ve SbNU., sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s y, úkolem všech orgánů veřejné moci, a v tom rámci zejména obecných soudů; Ústavní soud v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Z právního názoru prezentovaného uvedeným nálezem logicky vyplývá, že pokud stěžovatel napadá kasační rozhodnutí, kterým je věc vrácena odvolacím soudem soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ve věci, je třeba na takovou ústavní stížnost nahlížet jako na nepřípustnou, neboť v průběhu následného řízení přísluší stěžovateli standardní procesní nástroje k ochraně jeho práv.

Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí vycházející z nálezů

sp. zn.

ze dne 21. 2. 2012 (147/2012 Sb.) a

sp. zn.

ze dne 18. 9. 2012 se v nyní posuzované věci pro právní a skutkovou odlišnost uplatnit nemůže (v podrobnostech lze odkázat na usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 27. 2. 2014,

sp. zn.

ze dne 15. 7. 2014 a

sp. zn.

ze dne 17. 9. 2014).

Podle ustanovení mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Za takovou je tedy třeba považovat část ústavní stížnosti, jež směřuje proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu.

K té části ústavní stížnosti, jíž stěžovatel napadl výrok, kterým byla věc přikázána senátu v jiném složení, je namístě odkázat na y, podle nějž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon." Vzhledem k tomu i případná výjimka z obecného určení soudce, je-li stanovena v zákoně, tuto příslušnost zakládá zákonným způsobem. Ustanovení tr. řádu tak umožňuje, při rozhodování o odvolání, společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit projednání v jiném složení senátu.

Při aplikaci tohoto ustanovení je ovšem nevyhnutelné vyloučit "libovůli"; z napadeného usnesení odvolacího soudu je však zjevné, že soud využil tyto zákonné možnosti adekvátně, tj. v mezích smyslu a účelu ustanovení § 262 tr. řádu, svůj postup obhajitelně odůvodnil, a proto v něm rozhodování vybočující ze zásad trestního řízení spatřovat nelze. Dostatečně a ústavně souladným způsobem popsal, jakými úvahami se řídil a z jakých konkrétních okolností k vyvození stěžovatelem kritizovaného závěru vycházel.

Ústavní soud nemůže nezaznamenat, že do hodnocení důkazů odvolací soud - ústavněprávně neudržitelným způsobem - nezasáhl; toliko soudu prvého stupně vytkl, že neprovedl potřebné důkazy v dostatečném rozsahu, přičemž takové zadání vyplývalo již z dřívějších rozhodnutí, jimiž byla věc vrácena k novému projednání. Odvolací soud tedy pouze soud prvního stupně vede k provedení odpovídajících zjištění a dostatečnému odůvodnění zjištěných závěrů; není proto případná námitka, že instanční cestou "vnucuje" nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů.

Podle ustanovení senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

V části ústavní stížnosti směřující proti přikázání věci jinému senátu neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzené pochybení, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu