Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2853/2021

23 Cdo 2853/2021-118

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně CASPINA, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Nusle, Na Zámecké 1518/9, PSČ 140 00, IČO 45146021, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, PSČ 261 01, za účasti O2 Czech Republic a.s., se sídlem v Praze 4 - Michle, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, IČO 60193336, zastoupené JUDr. Petrem Kubíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, PSČ 110 00, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu (o žalobě podle části páté ), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, č. j. -94, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, č. j. -61, žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zamítnutí návrhu účastnice na uložení povinnosti uhradit dlužné ceny za poskytnutou službu elektronických komunikací za zúčtovací období od 23. 10. 2008 do 22. 9. 2009 u telefonních stanic XY, XY, XY, XY, XY, a XY v celkové výši 125 455,86 Kč s příslušenstvím, v části týkající se smluvní pokuty v částce 23 070 Kč s příslušenstvím odmítl (výrok pod bodem I), v části týkající se nároku na uhrazení ceny služeb elektronických komunikací v částce 102 385,86 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. -94, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body II a III (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle a navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Účastnice ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací podle , – dále jen „ “) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka předestírá otázku promlčení nároku účastnice, přičemž má za to, že soudy obou stupňů nesprávně určily délku promlčecí doby. Podle názoru dovolatelky nelze v daném případě posuzovat otázku případného promlčení nároku účastnice podle , obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), nýbrž je třeba vycházet z obecné úpravy promlčecích lhůt v zákoně č. , (dále též jen „obč. zák.“). Dovolatelka poukazuje na to, že , o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), neobsahuje zvláštní úpravu promlčecích dob. V případě povinnosti žalobkyně zaplatit dlužnou cenu za poskytnutou službu elektronických komunikací ve smyslu citovaného zákona, tak nebylo možné postupovat podle pravidel uvedených v obchodním zákoníku. Dovolatelka má za to, že vztah mezi poskytovatelem a uživatelem telekomunikačních služeb je třeba řadit pod obecný režim občanskoprávních smluv. Ovšem i v případě, kdyby se tento vztah dal podřadit pod režim obchodního zákoníku, by bylo možné promlčení posuzovat podle pravidel uvedených v . Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. , z něhož se podle dovolatelky podává, že argument komplexnosti právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku s cílem vyloučit možnost aplikace určitých ustanovení zákoníku občanského nemůže s ohledem na princip speciality obchodního zákoníku vyjádřený v obch. zák. obstát. Dovolatelka tak uzavírá, že i otázky promlčení v rámci obchodněprávních vztahů je třeba posuzovat v kontextu úpravy promlčení obsažené v .

Uvedenou otázkou však dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je předně jednotná v závěru, že obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, který je komplexně upraven v jiném zákoně (např. institut bezdůvodného obohacení v ). Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod ve smyslu ustanovení a 2 obch. zák., o tzv. absolutní obchod ve smyslu výčtu podávajícího se z ustanovení obch. zák. nebo o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou práva podle ustanovení obch. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. ).

Nejvyšší soud vysvětlil také v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé, popřípadě jiné k tomu oprávněné osoby (srov. např. obch. zák.), vstupují. Jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v , nelze vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní. Z ustanovení obch. zák. přitom vyplývá, že ke kvalifikaci závazku jako relativního obchodu musí být splněny dvě podmínky. První z nich je, že musí jít o vztah mezi podnikateli, přičemž podle odstavce pátého téhož ustanovení je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu. Druhou podmínkou pak je, aby při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti (srov. také rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zakládala-li dovolatelka svou argumentaci ve vztahu k posouzení promlčecí doby předně na tom, že vztah mezi ní a poskytovatelem telekomunikačních služeb je třeba řadit pod obecný režim občanskoprávních smluv, nelze těmto námitkám přisvědčit, odvolací soud se v tomto ohledu ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který na základě konkrétních zjištění došel k závěru, že na vztah mezi účastníky je třeba pohlížet jako na obchodní závazkový vztah, neboť jsou naplněny obě podmínky stanovené v § 261 odst. 1 obch. zák. Sama skutečnost, že je předmětný vztah upraven také jiným zákonem, nežli obchodním zákoníkem, pak na tento závěr, s ohledem na výše uvedené judikatorní závěry, vliv nemá.

Odkazovala-li dovolatelka na již výše citovaný rozsudek ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. , pak zde Nejvyšší soud dále vyložil, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu. V ustanovení § 387 je upraven předmět promlčení, v ustanoveních § 388-§ 390 účinky promlčení, v ustanoveních § 391-§ 401 počátek a trvání promlčecí doby, v ustanoveních § 402-§ 407 stavení a přetržení promlčecí doby a v ustanovení obecné omezení promlčecí doby. Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od – srov. jeho ), pak neznamená nutnost aplikace právní úpravy , nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho a ). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení ( a ) v poměru k ustanovení , platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.

Závěry citované žalobkyní v dovolání, které mylně připisuje výše citovanému rozhodnutí, pak pocházejí z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. . V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud revidoval své dřívější závěry ohledně komplexnosti právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku. Opakovaně však zdůraznil, že obchodní zákoník představuje obecně lex specialis vůči zákoníku občanskému (§ 1 odst. 2 obč. zák.). Dále dospěl k závěru, že ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. lze aplikovat i v případě promlčení v obchodních závazkových vztazích, neboť komplexnost právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku je třeba chápat v tom smyslu, že obchodní zákoník upravuje běh a délku všech promlčecích dob. Není ovšem vyloučena aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., neboť tento případ obchodní zákoník neupravuje (nejde totiž o otázku běhu či délky promlčecí doby). V takovém případě se pak použije ustanovení předpisu obecného, tedy zákoníku občanského.

V projednávané věci nelze usuzovat na to, že by se odvolací soud od citovaného rozhodnutí odchýlil. Otázka aplikace § 107 odst. 3 obč. zák. zde předně vůbec nevyvstala (šlo o plnění ze smlouvy), z výše uvedených závěrů se pak současně podává, že úprava promlčení v obchodním zákoníku je komplexní, jde-li o běh a délku všech promlčecích dob. V případě určení délky promlčecí doby tedy nejde o otázku obchodním zákoníkem neupravenou a nelze tak při jejím řešení aplikovat v poměru k obchodnímu zákoníku obecnou úpravu v , jak dovozuje dovolatelka. Ostatně Nejvyšší soud již v minulosti shrnul, že pro obchodní závazkové vztahy platí, že v tom, co není upraveno speciální úpravou (v poměru k obchodnímu zákoníku), pro ně platí úprava obchodního zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. ).

Odvolací soud tedy v souladu s citovanými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu určil délku promlčecí doby – s přihlédnutím k povaze vztahu mezi účastníky, podle úpravy promlčení v obchodním zákoníku (§ 391 a § 397 obch. zák.).

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s , věta druhá neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se účastnice domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 15. 11. 2021

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu