Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 462/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti EXCALIBUR ARMY spol. s r.o., se sídlem Kodaňská 521/57, Praha 10 - Vršovice, zastoupené JUDr. Terezou Jelínkovou, advokátkou, se sídlem Dražkovice 181, 533 33 Pardubice, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. , a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru nelegálních obchodů při provádění prohlídky dle citovaného příkazu, za účasti Okresního soudu ve Zlíně a Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru nelegálních obchodů jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2015, stěžovatelka napadla příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. (dále jen "příkaz"), kterým byla nařízena prohlídka v něm blíže označené budovy v areálu muničního skladu ve Vrběticích, okres Zlín. Rovněž napadla jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v postupu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru nelegálních obchodů (dále jen "policie") při provádění prohlídky dle citovaného příkazu dne 13. 12. 2014.

Stěžovatelka nejprve upozorňuje, že je tradiční bezúhonnou společnostní disponující, mimo jiné, oprávněním k nákupu a prodeji výbušnin a k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem. Její miny MON 100 a MON 200, které byly v předmětné budově uskladněny, a které se staly předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení, dle jejího přesvědčení nepatří mezi ty, které byly zakázány tzv. Ottawskou úmluvou. A i kdyby ano, pak jí to nemohlo být subjektivně známo, když Maďarsko, odkud miny pocházejí, a které je zmiňovanou úmluvou též vázáno, jejich export za asistence své armády umožnilo, a když Česká republika stěžovatelce povolila jejich dovoz a převoz. Úvahy o posouzení vojenského materiálu jako zakázaného nejsou z odůvodnění napadeného příkazu dostatečně zřejmé.

Dále stěžovatelka polemizuje s tím, že o prohlídce bylo rozhodnuto jako o úkonu neodkladném s tím, že hrozí zničení důkazů. Stěžovatelka má za to, že žádné takové nebezpečí ze strany podezřelých nehrozilo, když se jedná o střežený areál, a pokud jde o nebezpečí náhodného zničení související s (mediálně známými) explozemi v daném areálu, takováto úvaha pro soud nemůže být možná, neboť vystavuje pracovníky policie ohrožení života.

Stěžovatelka dále deklaruje, že byla ochotna spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, a provedení prohlídky jiných prostor a pozemků tak bylo nadbytečné. Neměla ani dostatečnou možnost se prohlídky zúčastnit, když její zaměstnanci to odmítli. Rovněž nebyl proveden předchozí výslech.

Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v , , a d a a y (dále jen " "). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil, a aby policii zakázal pokračovat v porušování jejích práv a svobod.

II.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej a až 92 y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Z napadeného příkazu je zřejmé, což je podstatné, proč k nařízení prohlídky došlo. Ke stěžovatelčiným tvrzením o původu a charakteru min a o nemožnosti naplnění subjektivní stránky trestného činu se pak v takto počáteční fázi trestního procesu Ústavní soud, s ohledem na zásadu subsidiarity uplatňovanou v řízení o ústavní stížnosti ( ), stěží může blíže vyjadřovat. Není přípustné, aby Ústavní soud předbíhal posouzení takových námitek, které se teprve mohou stát předmětem přezkumu v soustavě soudů, totiž námitek obhajoby v trestním řízení.

Pokud jde o odůvodnění nutnosti provedení prohlídky jako úkonu neodkladného, lze sice připustit, že toto je dosti stručné, nicméně Ústavní soud neshledává, že by bylo natolik strohé, aby bylo možno hovořit o libovůli v rozhodování obecného soudu. V tomto směru lze připomenout, že ve své judikatuře již v minulosti vyslovil, že "Ústavní soud, který otázku neodkladnosti či neopakovatelnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, někdy se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu, by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu" (nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013

sp. zn.

, N 131/70 SbNU 211). K úvaze stěžovatelky o nemožnosti ohrozit pracovníky policie při provádění prohlídky možno dodat, že případné riziko pro tyto pracovníky by se týkalo těchto pracovníků a nikoliv stěžovatelky a jejích ústavně zaručených práv, a v kontextu její ústavní stížnosti je tedy irelevantní.

Poslední část stěžovatelčiných námitek je pak nutno odmítnout pro jejich vnitřní rozpornost a rozpornost s obsahem protokolu o provedení prohlídky. Z něj i z obsahu ústavní stížnosti totiž vyplývá, že policie poskytla stěžovatelce možnost předchozího výslechu i účasti na prohlídce, avšak stěžovatelka tuto možnost nevyužila. Není tedy zřejmé, jak by mohlo dojít k porušení jejích práv.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle , ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu