Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1353/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Šrámy, zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kodymova 2526/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. -13, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014 č. j. -180, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení základních práv a svobod (dále jen " ") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Česká správa sociálního zabezpečení v Praze rozhodnutím ze dne 3. 11. 2010 č. 480 417 065/315-JH v řízení o námitkách proti rozhodnutí ze dne 10. 8. 2010 č. 480 417 065 změnila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že se žádost stěžovatele o zvýšení důchodu pro nesplnění podmínek , o důchodovém pojištění (dále jen " ") zamítá; ve zbytku rozhodnutí potvrdila.

Městský soud v Praze (poté co jeho předchozí rozhodnutí bylo kasačním soudem z důvodu neúplného dokazování zrušeno) ústavní stížností napadeným rozhodnutím žalobu stěžovatele zamítl, neboť ani po doplnění řízení nebylo prokázáno, že byly splněny podmínky , o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení (dále jen ), pro jeho zařazení do I. pracovní kategorie v období od 13. 10. 1969 do 31. 12. 1992, a pokud Česká správa sociálního zabezpečení vycházela z evidenčních listů, na nichž stěžovatel podepisoval (jako správné) vlastní zařazení do II. pracovní kategorie, postupovala na základě řádně zjištěného skutkového stavu.

Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Poté, co shrnul výsledky provedeného dokazování, dospěl ve shodě s městským soudem k závěru, že v případě stěžovatele vskutku nebylo prokázáno splnění podmínky pro jeho zařazení do I. pracovní kategorie (za období od 13. 10. 1969 do 31. 12. 1992).

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že právní závěry, které Nejvyšší správní soud přijal, jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Podle stěžovatele vyšel soud především z vyjádření společnosti Porr, a. s. (právního nástupce původního zaměstnavatele), s nímž je stěžovatel "v dalším sporu o odškodnění pracovního úrazu", a tudíž "z podstaty věci je nutno dovodit, že je v zájmu Porr, a. s., aby stěžovateli nebyl přiznán statut I. kategorie, neboť by to mohlo mít důsledky pro odpovědnost, resp. výši škody požadované po Porr, a. s.".

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - nedostatku spravedlivého procesu, jmenovitě porušení článku 36 odst. 1 , jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Pod procesní větev tohoto článku lze subsumovat jeho kritiku správními soudy provedeného dokazování a jeho výsledku.

Že se zde soudy (stěžovatel poukazuje konkrétně na Nejvyšší správní soud) dopustily ústavněprávně relevantního pochybení, se však z jejich rozhodnutí nepodává, resp. spolehlivě neplyne; z jejich rozhodnutí je naopak zřejmé, že ve věci provedly obsáhlé dokazování a právní závěr o nesplnění podmínky pro zařazení stěžovatele do I. pracovní kategorie, který přijaly, má v provedeném dokazování dostatečnou oporu. Jeho úplnosti, jakož hodnocení důkazů, není co z ústavněprávních hledisek vytknout; ani jiné možné hodnocení toho či onoho důkazu, není-li zjevným excesem, důvod k zásahu Ústavního soudu nepředstavuje.

Ústavní stížnost je tak svým obsahem toliko polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné (podústavní) úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatel vystupoval již v řízení před nimi, přičemž je zjevné, že oba soudy se s ní adekvátně vypořádaly. Není zde tudíž ničeho, co by signalizovalo kolizi se základními (procesními) právy stěžovatele. Stojí za připomenutí, že "věcná správnost" kritériem ústavněprávního přezkumu není.

Jinak deficit v předjímaných znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není, a není důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovateli dostalo náležitého postavení účastníka řízení, disponujícím zákonem stanovenými procesními právy.

Je proto namístě uzavřít, že stěžovateli se tvrzený zásah do jeho základních práv doložit nezdařilo.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z řečeného plyne, že podmínky pro užití tohoto ustanovení jsou splněny.

Podle proto senát mimo ústní jednání ústavní stížnost stěžovatele usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu