Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 563/2020

23 Cdo 563/2020-245

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně TAGYRA, SE, se sídlem v Praze 7, Sádky 785/2, PSČ 171 00, identifikační číslo osoby 29141834, zastoupené Mgr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, proti žalované 601 s. r. o., se sídlem v Praze 7, Povltavská 5/74, PSČ 171 00, identifikační číslo osoby 28503554, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze, Soukenická 1090/4, o zaplacení částky 284 434,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019, č. j. -215, takto:

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Ve zde souzené věci se žalobkyně (jako postupník pohledávky) domáhala po žalované (dlužníku) zaplacení neuhrazené části kupní ceny ve výši 284 434,75 Kč s úrokem z prodlení. Žalovaná založila svou procesní obranu na tvrzení, že tuto část kupní ceny uhradila v hotovosti dne 9. 9. 2011, přičemž jako důkaz předložila příjmový účetní doklad.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 9. 2018, č. j. -190, žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení a o vrácení části zaplacené zálohy žalobkyni.

3. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

4. Soud prvního stupně vyšel především ze zjištění, že:

a) Žalovaná uzavřela se společností A. g. (dále jen „A. g.“) v ústní formě smlouvu na dodávku 100 kusů Apple Ipad 2 Black – 64GB wifi 3G za cenu ve výši 81 600 EUR.

b) Zboží bylo řádně a včas dodáno, aniž by žalovaná vznesla jakékoliv námitky.

c) A. g. vystavila dne 9. 9. 2011 fakturu č. 315100214 znějící na částku 81 600 EUR, na kterou žalovaná uhradila dne 24. 10. 2011 pouze částku 69 950 EUR.

d) Dne 23. 4. 2013 uzavřela A. g. s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 284 434,75 Kč s příslušenstvím. Postoupení bylo žalované oznámeno.

e) Žalobkyně opakovaně vyzvala žalovanou k úhradě částky 284 434,75 Kč s příslušenstvím, a to výzvami ze dne 17. 4. 2014 a 15. 5. 2014, na které žalovaná reagovala prostřednictvím svého právního zástupce dne 30. 4. 2014 a 11. 6. 2014. Zástupce žalované opakovaně žalobkyni vyzval k doložení dodání zboží.

5. Žalovaná tvrdila, že zbylou část kupní ceny, tj. částku 284 434,75 Kč (11 650 EUR), uhradila prostřednictvím zálohy dne 9. 9. 2011. K prokázání této skutečnosti předložila příjmový pokladní doklad ze dne 9. 9. 2011 znějící na částku 11 650 EUR, který měl vystavit jednatel společnosti A. g. J. F. Žalobkyně pravost podpisu na příjmovém dokladu popřela, soud proto nařídil znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Znalkyně dospěla k závěru, že o pravosti sporného podpisu nelze objektivně rozhodnout, neboť i když nelze v rovině nízké pravděpodobnosti vyloučit možnost nepravého podpisu, zároveň tuto variantu nelze písmoznalecky objektivně prokázat, ani vyloučit variantu pravého podpisu. Při výslechu se znalkyně mírně přikláněla k variantě nepravosti podpisu.

6. Na základě hodnocení provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná částku 11 650 EUR společnosti A. g. neuhradila. Argumentoval, že mezi účastníky kupní smlouvy nebyla sjednána žádná hotovostní platba a hotovostní platba ani nebyla v obchodním styku mezi nimi běžná, ve faktuře (vystavené ve stejný den) tvrzená hotovostní platba zohledněna nebyla a svědci J. F. a J. G. vyloučili přijetí hotovosti od žalované v souvislosti s předmětnou kupní smlouvou. Pravost podpisu na příjmovém pokladním dokladu ze dne 9. 9. 2011 byla zpochybněna jak přímo pisatelem (J. F.), tak i svědkyně J. G. se vyjádřila, že jej nepoznává, a ač znalkyně nemohla o pravosti podpisu objektivně rozhodnout, přiklonila se v rovině nízké pravděpodobnosti k tomu, že podpis není pravým podpisem J. F. Soud zdůraznil, že vzhledem k uvedeným skutkovým zjištěním a také k tvrzení žalované, podle něhož součástí platebních podmínek v kupní smlouvě na předmětné zboží nebyla dohoda o zálohové platbě v hotovosti, postrádá v tvrzené úhradě části kupní ceny v hotovosti smysluplný základ.

7. Soud prvního stupně posoudil smluvní poměr mezi A. g. a žalovanou jako vztah z kupní smlouvy, která se podle , (dále jen „o. z.“), řídí ustanoveními , obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014. Dovodil, že prodávající (A. g.) splnila řádně svoji povinnost dodat objednané zboží, kdežto žalovaná zčásti neuhradila kupní cenu, a to ve výši 11 650 EUR, tj. 284 434,75 Kč. Tato neuhrazená část kupní ceny (tj. pohledávka na její zaplacení, pozn. Nejvyššího soudu) byla postoupena na žalobkyni podle a násl. , . Žalobu tak soud prvního stupně shledal v celém rozsahu důvodnou.

8. Odvolací soud, aniž provedl dokazování, uvedl, že „soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaný neunesl důkazní břemeno, přitom byl při jednání dne 22. 11. 2016 poučen, že musí předložit důkazy k prokázání toho, kdo přijal sporné plnění. Za dané důkazní situace, kdy zaplacení sporné částky nebylo prokázáno, nelze postupu soudu prvního stupně nic vytknout“. S odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (na rozsudek ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 3, ročník 1997, pod číslem 22, a dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde dále citovaná, na jeho webových stránkách) dodal, že v případě, kdy účastník popře pravost, resp. správnost soukromé y, platí, že účastníka, který tuto u předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé y. Z toho pak podle odvolacího soudu plyne, že právě žalovaná byla zatížena důkazním břemenem ohledně pravosti a správnosti příjmového dokladu ze dne 9. 9. 2011, nikoliv žalobkyně, jak se žalovaná mylně domnívá.

9. Odvolací soud proto posoudil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.

II. Dovolání a vyjádření k němu

10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, výslovně v celém jeho rozsahu, podle obsahu jen ve výroku o věci samé.

11. Dovolatelka staví přípustnost dovolání v prvé řadě na tvrzení, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. , při řešení otázky, zda má soud povinnost se vypořádat v odůvodnění rozhodnutí se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení (první otázka).

12. Odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudků ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. , ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. , a ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. , též při řešení otázky, zda má být účastníkovi poskytnuto poučení podle v situaci, kdy soud hodlá věc posoudit odchylně od účastníkova právního názoru (druhá otázka).

13. Konečně pak měl odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. , řešit otázku, zda leží důkazní břemeno ohledně skutečností v ě uvedených na tom účastníkovi, který z nich dovozuje pro sebe příznivé právní důsledky, pokud účastník, který tvrdí, že podpis není pravý, neunesl ohledně nepravosti podpisu důkazní břemeno (třetí otázka).

14. K první otázce dovolatelka uvádí, že odvolací soud se nevypořádal náležitě se všemi jejími námitkami, mimo jiné nevěnoval pozornost námitce, že J. F. pravost svého podpisu popírá též v dalších řízeních, v nichž byla pravdivost jeho námitek vyvrácena. Dovolatelka v řízení před soudem prvního stupně navrhla, aby byl proveden důkaz oběma spisy, soud prvního stupně však provedl důkaz pouze rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, č. j. -286, a návrh na provedení důkazu spisem sp. zn. zamítl. Odvolací soud se námitkami stran věrohodnosti J. F., podloženými důkazy, vůbec nezabýval. Bez povšimnutí ponechal též námitku rozpornosti svědecké výpovědi J. G.

15. Ke druhé otázce dovolatelka dodává, že odvolací soud vyhodnotil rozsudek soudu prvního stupně jako správný, ale na základě odlišného právního posouzení, totiž že žalovaná neunesla důkazní břemeno, když neprokázala pravost příjmového dokladu. Odvolací soud proto měl dovolatelku vyzvat, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností, a poučit ji o následcích nesplnění.

16. V kontextu poslední (třetí) otázky dovolatelka argumentuje, že došlo ke změně judikatury stran důkazního břemene při prokazování pravosti soukromých listin, neboť Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. uzavřel, že je-li vlastnoručně podepsána, má se za to, že je pravá a správná (pravdivá), a tvrdí-li účastník, že podpis není pravý, leží na něm ohledně tohoto tvrzení důkazní břemeno. Právní posouzení odvolacího soudu je v tomto ohledu proto přesně opačné, než jaké mělo být, neboť důkazní břemeno ohledně pravosti pokladního příjmového dokladu mělo tížit žalobkyni.

17. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

18. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

19. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - , , ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „ “

20. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

21. Pro řešení otázky v pořadí třetí dovolání přípustné není, neboť rozsudkem sp. zn. se Nejvyšší soud oproti mínění dovolatelky od své předchozí ustálené rozhodovací praxe neodchýlil (nezměnil ji, nýbrž na ni navázal, jak ostatně výslovně deklaroval), a rozsudek odvolacího soudu, jenž z této rozhodovací praxe vychází, tak otázku rozložení důkazního břemene při dokazování soukromou u neřeší v rozporu se závěry tohoto rozhodnutí.

22. Dovolatelka vytrhla citované úvahy Nejvyššího soudu z kontextu odůvodnění jeho rozhodnutí a vyložila si je pak nesprávně. V tam souzené věci žalobce nepopíral pravost svého podpisu na průpisu y pořízené přes kopírovací papír, popíral však pravost textu; tvrdil, že tuto u nepodepsal, nýbrž jeho podpis se pravděpodobně „propsal“ na následující list bloku a tento list byl následně zneužit. Nejvyšší soud na tomto skutkovém terénu vysvětlil, že rozdíl mezi hodnocením originálu y vlastnoručně podepsané a kopií y je v tom, že je-li (v originále) vlastnoručně podepsána, má se za to, že je pravá a správná (pravdivá); tvrdí-li účastník, že podpis není pravý (v kontextu a v poměrech tam souzené věci míněno tvrzení, že pravý není text y), leží na něm ohledně tohoto tvrzení důkazní břemeno. Je-li pravost podpisu úspěšně popřena (tedy dokazováním vyvrácena), domněnka správnosti y se neuplatní; důkazní břemeno ohledně skutečností v ě uvedených pak leží na tom účastníkovi, který z nich dovozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Podpis na kopii y, okopírovaný spolu s dalším textem z originálu y, však stejné účinky jako vlastnoruční podpis na originálu y nemá. Důkaz provedený úředně neověřenou a vlastnoručně nepodepsanou kopií (fotokopií, průpisem, průklepem) y soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v a násl. , pravidla pro hodnocení důkazu provedeného vlastnoručně podepsanou soukromou u se v tomto případě neuplatní. Nejvyšší soud zdůraznil, že jakýmkoliv způsobem reprodukovaný podpis (s výjimkou případů, kde zákon stanoví něco jiného) není vlastnoručním podpisem, ale jen jeho kopií. Podepisuje-li někdo originál y, má vysokou míru kontroly nad jejím obsahem, a proto je možné v souladu s obecnou zkušeností předpokládat, že s obsahem y souhlasí a lze tedy stanovit domněnku správnosti y (jejího obsahu). Nicméně nad kopií y, která není vlastnoručně podepsána a podpis na ní je okopírovaný z jiné y, již vystavitel takovou kontrolu nemá; navíc různé technické prostředky umožňují okopírovat na u podpis i z jiného pramene. Proto nelze okopírovanému podpisu přiznat stejné účinky, jako podpisu vlastnoručnímu.

23. V rozsudku sp. zn. se tedy Nejvyšší soud vyjadřuje k rozdílu mezi hodnocením důkazu v podobě originálu y vlastnoručně podepsané a v podobě kopie y a jeho závěry citované dovolatelkou se vztahují k situaci, kdy je podpis na soukromé ě (na jejím originálu) zjevný ve smyslu o. z., tedy k jiné situaci, než o kterou jde ve zde souzené věci.

24. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka v pořadí druhá; závěr o tom, že účastník řízení neunesl důkazní břemeno, není totiž závěrem právním, nýbrž skutkovým. K závěru odvolacího soudu stran důkazního břemene se však dovolací soud vyjádří v rámci úvah týkajících se vad řízení.

25. Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným pro otázku v pořadí první, jež je podle obsahu otázkou tzv. opomenutých důkazů, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení závisí a odvolací soud ji řešil odchylně od ustálené judikatury Ústavního soudu a dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

26. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že soud sice není povinen vyhovět veškerým důkazním návrhům, avšak pokud jim nevyhoví, musí dostatečným způsobem vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pokud je provedl, proč je nepřevzal za základ svých skutkových zjištění (srov. například nález ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. ). Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost (srov. např. nálezy ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. , ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. , ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. , ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. , ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. , ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. , ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. , či ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. ).

27. Ve vazbě na judikaturu Ústavního soudu se k otázce tzv. opomenutých důkazů staví shodně též Nejvyšší soud (srov. např. rozsudky ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. , a ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. ). Zdůrazňuje přitom, že povinnost soudu vyložit v odůvodnění, proč ty které z provedených důkazů za základ svých skutkových zjištění nevzal, vyplývající z věty první , platí tím spíše, jedná-li se o důkazy provedené k návrhu té strany, jež byla ve sporu neúspěšná.

28. Ve zde souzené věci žalovaná podáním ze dne 25. 6. 2018 (č. l. 171 spisu) navrhla provedení důkazu spisy Městského soudu v Praze ve věcech sp. zn. a , v nichž měl J. F. rovněž popírat pravost svého podpisu, a to neúspěšně, soud prvního stupně však provedl důkaz pouze rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, č. j. -286, k němuž uvedl pouze tolik, že z něho nevyplynula žádná zásadní zjištění pro posouzení věci. Návrh na provedení důkazu spisem Městského soudu v Praze sp. zn. zamítl s odůvodněním, že pro své rozhodnutí získal dostatek skutkových zjištění a další dokazování by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.

29. Soud prvního stupně se tak s uvedenými důkazními návrhy žalované vypořádal, leč jen zcela formálně. Jestliže opřel svá skutková zjištění mimo jiné též o svědeckou výpověď J. F., a šlo přitom ve vztahu k pravosti podpisu o jediný přímý důkaz v situaci, kdy znalecký posudek z oboru písmoznalectví nepřinesl jednoznačnou odpověď, pak nelze hodnotit jako a priori nevýznamné důkazy, které jsou potenciálně s to významně zpochybnit svědkovu věrohodnost. Podpůrně lze poukázat na ustanovení , které u skutečností nebo důkazů, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, upravuje výjimku ze zákazu novot vyplývajícího z principu neúplné apelace. Způsob, jakým se soud prvního stupně s navrženými, částečně provedenými důkazy vypořádal, není postačující (adekvátní), jak požaduje citovaná judikatura, a jde tak v intencích této judikatury o důkazy opomenuté.

30. Postup odvolacího soudu v případě opomenutých důkazů Nejvyšší soud objasnil v usnesení ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. . Zdůraznil, že odvolací soud je povolán nejen přezkoumat správnost rozhodnutí soudu prvního stupně po skutkové a právní stránce, ale je povinen provést dokazování, které je potřebné ke zjištění skutkového stavu věci ( ). Za účelem zjištění skutkového stavu může odvolací soud provést důkazy, které již byly provedeny za řízení před soudem prvního stupně (zopakovat dokazování), nebo provést důkazy, které sice byly před soudem prvního stupně označeny, ale dosud nebyly provedeny (jde-li o důkazy z pohledu a přípustné). Postup odvolacího soudu při zopakování dokazování se liší podle toho, zda jde o důkaz, z něhož soud prvního stupně vycházel, nebo zda z provedeného důkazu neučinil pro rozhodnutí ve věci žádná skutková zjištění. V prvním případě odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; povinnost odvolacího soudu dosud provedené důkazy zopakovat je však dána vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně ( ). V případě druhém, kdy důkaz byl soudem prvního stupně proveden, ale nestal se podkladem pro jeho skutková zjištění, pak takový důkaz nemůže být způsobilým podkladem pro skutková zjištění odvolacího soudu jen tak bez dalšího. Zde zákon stanoví povinnost zopakovat soudem prvního stupně pominuté důkazy ( ), jestliže ohledně zjišťované skutečnosti soud prvního stupně vycházel v rozporu s jen z některých provedených důkazů. Zákon ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda tyto opomenuté důkazy budou provedeny v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zruší ( ).

31. Ve zde projednávané věci odvolací soud pochybení soudu prvního stupně nenapravil a přes výslovnou odvolací námitku (srov. č. l. 202 spisu) se k otázce opomenutí důkazů soudními spisy soudem prvního stupně vůbec nevyjádřil, lze tedy mít za to, že odvoláním zpochybněný procesní postup soudu prvního stupně posoudil implicite jako korektní. Pak ovšem příslušnou otázku procesního práva řešil v rozporu s ustálenou judikaturou a tudíž nesprávně, a v důsledku toho zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

40. Vedle toho se odvolací soud dopustil dalšího procesního pochybení, plynoucí z toho, že zřejmě nesprávně pochopil a v odůvodnění svého rozhodnutí dezinterpretoval skutkové závěry soudu prvního stupně.

41. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; důsledkem jeho neunesení je účastníkův procesní neúspěch. Účelem tohoto procesního instrumentu je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).

42. Závěr o tom, že se určitou právně významnou skutečnost nepodařilo prokázat, se tedy zásadně liší od skutkového zjištění, že je tomu ve skutečnosti jinak, než bylo tvrzeno, tj. že byl prokázán opak (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. , a ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. ).

43. Ve zde souzené věci soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uzavřel, že „částka ve výši 11 650 EUR nebyla žalovanou společnosti A. g. uhrazena“, dospěl tedy k příslušnému skutkovému zjištění. V souladu s tím v odůvodnění jeho rozhodnutí absentuje nejen zmínka o tom, že se nepodařilo prokázat, zda pokladní příjmový doklad nese pravý podpis, nýbrž ani jakákoliv právní úvaha, která ze stran je zatížena důkazním břemenem o pravosti vlastnoručně podepsané y.

43. V té souvislosti je vhodné odkázat na závěry Nejvyššího soudu, podle nichž i nejednoznačný závěr znalce týkající se pravosti podpisu na posuzované ě ještě neznamená, že soud na podkladě dalších provedených důkazů a s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, nemůže nakonec dospět k jednoznačnému závěru, že podpis na předmětné ě není pravým podpisem dotčené osoby. Soud je totiž povinen hodnotit nejen předmětný znalecký posudek, ale také další v řízení provedené důkazy. Teprve po takovém zhodnocení všech právně významných okolností může soud na podkladě přijatých dílčích skutkových zjištění formulovat závěr o skutkovém stavu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. , a ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. ).

44. Ve zde souzené věci odvolací soud ve zjevném rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci deklarovaným v rozhodnutí soudu prvního stupně konstatuje, že „soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaný neunesl důkazní břemeno“, a dodává, že „za dané důkazní situace, kdy zaplacení sporné částky nebylo prokázáno, nelze postupu soudu prvního stupně nic vytknout“. Objektivně tak dospívá k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž při odvolacím jednání prováděl dokazování.

45. Z ustanovení , 2 plyne, že ke skutkovým závěrům odchylným od skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně může odvolací soud dospět jen tehdy, zopakuje-li dokazování. To platí ve světle ustálené rozhodovací praxe v každém případě tam, kde skutková zjištění soudu prvního stupně vycházejí z výpovědí účastníků řízení a svědků (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Součástí skutkového stavu věci jsou přitom nejen skutková zjištění, nýbrž též skutkové závěry z nich dovozené, i na ně se tudíž vztahují pravidla upravená v ustanovení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. ). Skutkovým závěrem je rovněž závěr o tom, že tvrzené právně významné skutečnosti se v řízení nezdařilo prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. ).

46. Též popsaným postupem tedy odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž, je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti ( věta druhá ). Ani z tohoto důvodu nemůže napadené rozhodnutí obstát.

47. Protože rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé není správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání ( věta první ), podle zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení ( věta třetí ). Protože jeden z důvodů, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle věta druhá zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

43. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný ( , část věty první za středníkem, ve spojení s ).

44. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 10. 2021

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu