Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 811/15

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Mgr. Jana Vágnera a 2. Antonína Vostárka, obou zastoupených JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem v Praze 5, Husníkova 2080/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015 č. j. -54, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel dne 17. března 2015 návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kterým se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze (dále jen " ") ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. , jímž bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatelů a dalších tří obžalovaných, a věc byla vrácena k novému projednání.

2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh , přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.

3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelům k ochraně jeho práva poskytuje ( ), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit a věc je pro ně uzavřena. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.

4. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští, nehledě na to, že zásah do základních práv a svobod formou rozhodnutí je nutno chápat jako zásah rozhodnutím pravomocným. Tato podmínka, plynoucí z a není v projednávané věci naplněna, a to s ohledem na zrušení usnesení městského soudu ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. a na něj navazujících dalších rozhodnutí, pokud ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ústavní soud proto ve své ustálené judikatuře stojí obecně na stanovisku (viz např. usnesení

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Takové rozhodnutí dovolacího soudu proto není způsobilé být předmětem samostatného ústavněprávního přezkumu.

5. Z výroku napadeného rozhodnutí je zřejmé, že trestní řízení bude ve věci stěžovatelů nadále pokračovat a je tedy stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody ( y). V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv je ve svém dalším postupu vázán právními názory Nejvyššího soudu, není jimi "svázán" potud, pokud má dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatelů. Pokud nabyli stěžovatelé dojmu, jak vyplývá z ústavní stížnosti, že Nejvyšší soud některé důležité aspekty opomenul zvážit, tím spíše je k jejich posouzení příslušný v nově otevřeném řízení, a nikoliv Ústavní soud, který do takového řízení nemůže z výše uvedených důvodů zasahovat. Proto rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy trestní řízení nadále pokračuje, by bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 29. 7. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

6. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2015

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu