Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 648/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Zdeňky Koskové, zastoupené Mgr. Zuzanou Bělinovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -37 ze dne 11. 12. 2014, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. -95 ze dne 14. 4. 2014, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. 2011/70944-421 ze dne 6. 1. 2012 a rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Pardubicích č. j. UOA-1303/2011-01 ze dne 16. 8. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasným návrhem, splňujícím podmínky dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka s odkazem na porušení svých základních práv garantovaných a odst. 3, , a d (dále jen " ") domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Stěžovatelce byla dne 28. 5. 2010 doručena výpověď z pracovního poměru z důvodu . Dne 23. 9. 2010 stěžovatelka uzavřela se svým zaměstnavatelem dohodu o narovnání a o rozvázání pracovního poměru, v níž bylo uvedeno, že pracovní poměr neskončil výpovědí ke dni 31. 7. 2010, nýbrž skončí ke dni 30. 9. 2010. Stěžovatelka mezitím požádala úřad práce o zprostředkování zaměstnání a dne 8. 10. 2010 rovněž podala žádost o podporu v nezaměstnanosti. Úřad práce napadeným rozhodnutím stěžovatelce podporu v nezaměstnanosti nepřiznal s odkazem na ustanovení zákona o zaměstnanosti, podle něhož na podporu v nezaměstnanosti nemá nárok uchazeč, s nímž byl v době posledních šesti měsíců před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání rozvázán pracovní poměr z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Stěžovatelčino odvolání bylo napadeným rozhodnutím ministerstva zamítnuto. Stěžovatelka brojila proti uvedenému rozhodnutí správní žalobou, již krajský soud napadeným rozsudkem zamítl. Stěžovatelčina kasační stížnost byla zamítnuta napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu.

Stěžovatelka namítala, že správní orgány nerespektovaly princip autonomie vůle a ignorovaly dohodu, již uzavřela se svým zaměstnavatelem a jíž společně hodlali nahradit původní výpověď z pracovního poměru. Většina stěžovatelčiných námitek nicméně směrovala proti rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka zejména brojila proti výkladu ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen " "), podle něhož nelze dohodou narovnat sporné pracovněprávní vztahy, pokud nebyla podána žaloba na určení neplatnosti výpovědi. Stěžovatelka v tomto výkladu spatřovala postup, jímž jsou jí ukládány povinnosti nad rámec zákona. V důsledku takto provedeného výkladu je stěžovatelce podle jejího názoru nezákonně odepírána podpora v nezaměstnanosti. Správní soudy podle stěžovatelky ignorovaly, že ve lhůtě pro podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi narovnala své sporné vztahy se zaměstnavatelem prostřednictvím výše uvedené dohody, čímž se mj. chtěla vyhnout z jejího pohledu zbytečnému soudnímu sporu. Správní orgány a soudy tak měly zasáhnout i do stěžovatelčiných soukromých práv.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích sp. zn. , přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí, jakož i řízení před správními soudy a orgány, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv ( , písm. d) y). Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Stěžovatelčiny námitky směřují převážně do právního hodnocení její věci správními orgány a soudy a představují pokračující polemiku se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích. Stěžovatelka v ústavní stížnosti přehlíží příslušnou kogentní hmotněprávní úpravu, jež vyžaduje, aby zaměstnanec pro případ, že mu zaměstnavatel dá neplatnou výpověď z pracovního poměru, bez zbytečného odkladu oznámil písemně zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnání ( ); teprve pak nastupuje fikce trvání (pokračování) pracovního poměru. V takovém případě musí zaměstnanec současně podat žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dle . Pokud pak zaměstnanec zájem na pokračování pracovního poměru bez zbytečného odkladu zaměstnavateli neoznámí a nedohodne se s ním na jiném dnu skončení, skončí pracovní poměr uplynutím výpovědní doby, i když výpověď daná zaměstnavatelem byla neplatná ( ). Stěžovatelka se sice se svým zaměstnavatelem na jiném datu skončení pracovního poměru dohodla, ale až poté, co její pracovní poměr ve smyslu skončil. Skutečnost, že výpověď považuje za neplatnou, navíc zaměstnavateli sdělila až v srpnu 2010, tedy taktéž až poté, co již skončila výpovědní doba. Strategie, kdy se stěžovatelka rozhodla nepodat žalobu na určení neplatnosti výpovědi a namísto toho (v rozporu s ustálenou judikaturou) se zaměstnavatelem uzavřela dohodu o narovnání, jde jen k její tíži, a to včetně pro stěžovatelku nepochybně nepříjemného důsledku, kdy jí z tohoto důvodu nebyla přiznána podpora v nezaměstnanosti. Požadavek, aby stěžovatelka podala žalobu na určení neplatnosti výpovědi, tak nelze považovat za porušení principu, podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona.

V této souvislosti je rovněž nepřípadná námitka porušení práva na přiměřené zabezpečení v nezaměstnanosti ve smyslu y; z uvedeného článku ve spojení s y vyplývá, že "práva na podporu v nezaměstnanosti" se lze dovolávat jen v mezích prováděcích zákonů. Jak Ústavní soud vysvětlil výše, stěžovatelka přitom podmínky stanovené příslušnými zákonnými ustanoveními nesplnila.

Stěžovatelka konečně namítala i porušení svého práva na spravedlivý proces a práva na ochranu před zasahováním do svého soukromého a rodinného života, na podporu těchto svých tvrzení však nevznesla žádné ústavněprávní argumenty, a proto se Ústavní soud těmito námitkami nezabýval.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelce se porušení svých výše uvedených ústavně zaručených práv nezdařilo prokázat. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu