Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1878/2021

33 Cdo 1878/2021-170

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. K., bytem XY, zastoupeného JUDr. Borisem Vršinským, advokátem se sídlem Praha 4, Mezi Vodami 1955/19, proti žalovanému O. S., bytem XY, zastoupenému JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 490/31, o 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2021, č. j. -156, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2021, č. j. -156, potvrdil rozsudek ze dne 20. 11. 2020, č. j. -104, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 4. 2017 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , dále jen „ “).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.

Mezi účastníky nebylo sporu, že žalovaný si od žalobce půjčil 1 000 000 Kč. Tvrzení žalovaného, že žalobci vrátil zbývajících 300 000 Kč, prokázáno nebylo. Odvolací soud na základě vyhodnocení obsahu písemného prohlášení žalovaného ze dne 19. 7. 2011 dovodil, že tento úkon v sobě nese nejen to, komu dluží, kolik a z jakého právního důvodu, ale též potvrzení vědomí dluhu a závazku jej vrátit. Proto mu přiznal účinky předpokládané v věty druhé , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „obč. zák.“), a neuznal proto opodstatněnou žalovaným uplatněnou námitku promlčení.

Žalovaný v dovolání zpochybňuje, že v ě ze dne 19. 7. 2011 platně uznal dluh podle obč. zák. s účinky s tím spojenými. Prosazuje, že nemohla být založena vyvratitelná právní domněnka existence dluhu žalovaného, nemohlo dojít k přechodu důkazního břemene ze žalobce na žalovaného, a rovněž nemohly nastat ani právní účinky uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby podle obč. zák., jelikož uvedená neobsahuje nejen příslib úhrady dluhu, ale ani uznání práva co do důvodu a výše. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. , , a ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. .

Na posouzení otázky, zda platné uznání dluhu mohlo založit účinek v podobě přechodu důkazního břemene ze žalobce na žalovaného, není napadené rozhodnutí založeno, neboť odvolací soud existenci půjčky dovodil z nesporných tvrzení účastníků bez toho, že by její existenci zakládal na zákonné domněnce podložené uznáním dluhu. Uvedená otázka proto přípustnost dovolání nezakládá.

Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem se dovolatel dále domáhá přezkumu správnosti závěru dovozujícího, že v posuzovaném případě se nárok žalobce promlčuje v desetileté promlčecí době podle § 110 odst. 1 obč. zák., přičemž posouzení správnosti tohoto závěru závisí na prejudiciálním vyřešení otázky, zda žalovaný uznal dluh s účinky předpokládanými v § 110 odst. 1 větě druhé obč. zák.

Uvedenou otázkou se Nejvyšší soud zabýval například v rozsudcích ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. , nebo ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. , v nichž dovodil následující závěry.

Obecná promlčecí doba, která je upravena v § 101 obč. zák., činí tři roky. S písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut přetržení promlčecí doby, který je upraven v § 110 odst. 1 obč. zák. Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy k uznání práva došlo, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v § 110 odst. 1 větě druhé obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§ 40 odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Zároveň musí splňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti ( obč. zák.). Protože uznání práva je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle uznat právo co do důvodu a výše dána obsahem y, na níž je zaznamenán. Nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, případně věřiteli, jemuž byl uvedený úkon adresován, byly důvod a výše uznaného práva jasné, nejsou-li poznatelné z obsahu y. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. , a ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. ).

Institut uznání dluhu podle obč. zák., který byl s účinností od 1. 1. 1992 vtělen do jeho novelou provedenou , je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. K platnému uznání dluhu podle obč. zák. je kromě obecných náležitostí ( a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši, tedy uznal dluh co do důvodu a výše. Z uvedeného logicky vyplývá, že splněním předpokladů uvedených v obč. zák. dochází jednak k založení vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu a jednak jsou s ním spojeny i právní účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu věty druhé obč. zák. Pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu pouze přetržení promlčecí doby podle věty druhé obč. zák. a vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu obč. zák. nevznikne. Jinými slovy řečeno, ke kvalifikovanému uznání práva podle obč. zák. s dopadem na běh a délku promlčecí doby není vyžadováno na rozdíl od uznání dluhu podle obč. zák. vyjádření příslibu zaplatit dluh dlužníkem. Věřitelovo právo na zaplacení dluhu se pak sice promlčuje v desetileté promlčecí době, avšak v případném soudním řízení jej stíhá důkazní povinnost prokázat existenci a výši dluhu. Pro závěr, že uznání práva podle věty druhé obč. zák. není totožné s institutem uznání dluhu podle obč. zák., nasvědčují i odlišné právní důsledky spojené s uznáním promlčeného práva. Zatímco uznání promlčeného práva z hlediska účinků spojovaných s obč. zák. není vázáno na vědomost dlužníka o tom, že uznal právo promlčené (srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 51/1968), úprava obsažená v obč. zák. pro vznik domněnky trvání dluhu vyžaduje, aby ten, kdo uznal promlčený dluh, o promlčení věděl. Pokud dlužník o promlčení nevěděl, uznání dluhu právní následek v podobě této domněnky nemá (i tak však dojde k založení běhu nové promlčecí doby podle obč. zák.).

S přihlédnutím k výše uvedenému lze v projednávané věci učinit závěr, že z hlediska posouzení otázky, zda žalovaný (dlužník) uznal právo žalobce (věřitele) na vrácení půjčky s účinky předpokládanými v § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák., byla existence příslibu zaplacení dluhu žalovaným právně nevýznamnou okolností. Odvolací soud sice nepřípadně příslib úhrady dluhu přiřadil k předpokladům platného uznání práva podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák., avšak na věcnou správnost jeho rozhodnutí toto pochybení vliv nemělo.

Dovolací soud navíc shodně se soudy obou stupňů konstatuje, že ze dne 19. 7. 2011 je platným uznáním práva dlužníkem ve smyslu věty druhé obč. zák., neboť z formulovaných údajů textu y nevyplývá nic jiného, než uznávací projev vůle dlužníka. Uvedená totiž obsahuje výslovné uvedení výše i důvodu uznaného práva (půjčka ve výši 1 000 000 Kč). Z pohledu toho, že u zjevně formuloval žalovaný jako právní laik, jemuž nemusí být známo, jaké správné formulace je třeba použít, z jejího textu (srov. zejména formulace „toto potvrzení závazku k panu N. platí…“, „Toto ustanovuji jako garanci tak, aby měl pan N. možnost vůči mně vyřídit svoji pohledávku jako první…“, „Toto závazné prohlášení psané vlastní rukou ze svobodné vůle, bez nátlaku; jsem si vědom závazků a povinností z něho vyplývajících“) nelze než dovodit též i příslib zaplacení dluhu.

S prohlášením žalovaného tak lze spojovat účinky přetržení obecné tříleté promlčecí doby a počátek běhu nové promlčecí doby desetileté podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák. Dnem 19. 7. 2011, kdy žalovaný písemně uznal právo co do důvodu a výše, došlo k přetržení tříleté promlčecí doby a k počátku běhu nové desetileté promlčecí doby. Za situace, kdy žaloba byla podána u soudu dne 19. 7. 2017, obstojí závěr odvolacího soudu, že k promlčení žalobou uplatněného práva nedošlo.

Lze uzavřít, že odvolací soud se při řešení nastolené otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 11. 2021

JUDr. Pavel Horňák předseda senátu