Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 116/2019-361

MSPH 59 INS XY59 ICm XY29 ICdo 116/2019-361

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce E. C. B., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jaškem Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, PSČ 110 00, proti žalované Mgr. Barboře Novotné Opltové, se sídlem v Praze 1, Karlovo nám. 671/24, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužníka Demorecykla s. r. o., v likvidaci, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Demorecykla s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25674595, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2019, č. j. 59 ICm XY, 103 VSPH XY ( XY), ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 12. července 2019, č. j. 59 ICm XY, 103 VSPH XY ( XY), takto:Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2019, č. j. 59 ICm XY, 103 VSPH XY ( XY), ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 12. července 2019, č. j. 59 ICm XY, 103 VSPH XY ( XY), sezrušuje a věc sevrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (E. C. B.) domáhal vůči žalované (Mgr. Barboře Novotné Opltové, jako insolvenční správkyni dlužníka Demorecykla s. r. o., v likvidaci) vyloučení (ve výroku blíže specifikovaných) nemovitých věcí (dále jen „nemovitosti“) ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku).

[2] Uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (bod II. výroku).

[3] Uložil žalobci zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 1 040 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (bod III. výroku).

2. Přitom šlo o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé. První (zamítavý) rozsudek insolvenčního soudu ze dne 26. února 2013, č. j. 59 ICm XY, potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2014, č. j. 59 ICm XY, 103 VSPH XY ( XY), ve výroku o věci samé. Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. června 2016, sen. zn. , zrušil tento rozsudek odvolacího soudu (ve vztahu k žalobci) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, odvolací soud usnesením ze dne 15. března 2017, č. j. 59 ICm XY, 103 VSPH XY ( XY), zrušil první rozsudek insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

3. Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že:

[1] Dlužník nabyl nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 15. února 2010 uzavřené s městem Mělník. Návrh na vklad vlastnického práva dlužníka do katastru nemovitostí byl podán dne 14. dubna 2010.

[2] Dlužník se kupní smlouvou ze dne 14. dubna 2010 zavázal odevzdat nemovitosti společnosti JBM (dále jen „společnost JBM“) a umožnit této společnosti nabytí vlastnického práva k nemovitostem (dále jen „kupní smlouva“) za „cenu obvyklou, která bude stanovena dodatečně po podpisu smlouvy, nejpozději však do 30. června 2010, a to na základě znaleckého posudku“.

[3] Usnesením insolvenčního soudu ze dne 17. prosince 2010, č. j. XY, byl zjištěn úpadek dlužníka (bod I. výroku), na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs (bod II. výroku) a insolvenční správkyní dlužníka byla ustanovena žalovaná (bod III. výroku).

[4] V. J. (dále jen „V. J.“) se stal ředitelem společnosti JBM dne 9. ledna 2011 a členem představenstva žalobce dne 24. června 2011.

[5] Smlouvou o převodu nemovitostí do základního kapitálu ze dne 24. října 2011 byly nemovitosti společností JBM vloženy do základního kapitálu žalobce.

[6] Žalovaná zapsala nemovitosti do soupisu majetkové podstaty dlužníka dne 15. prosince 2011.

4. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení , , a odkazuje na závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:

5. Ujednání o ceně nemovitostí v kupní smlouvě je neurčité, a tudíž neplatné.

6. Převod nemovitostí za neurčitou cenu uskutečněný mezi dlužníkem a společností JBM na základě kupní smlouvy představuje „vyvádění majetku“ z majetkové podstaty dlužníka.

7. Žalobce nemohl být v dobré víře při nabývání nemovitostí od společnosti JBM na základě smlouvy o převodu nemovitostí do základního kapitálu, neboť V. J. musely být známy okolnosti uzavření jednotlivých smluv.

8. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 12. června 2019, č. j. 59 ICm XY, 103 VSPH XY ( XY), doplněným o třetí výrok usnesením ze dne 12. července 2019, č. j. 59 ICm XY, 103 VSPH XY ( XY):

[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku tak, že se nemovitosti vylučují ze soupisu majetkové podstaty (první výrok).

[2] Uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 88 662,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (druhý výrok).

[3] Uložil žalované zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 1 040 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (třetí výrok).

9. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), z ustanovení , (dále též jen „ “), a z ustanovení a , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

10. Ustanovení je postaveno na „vyvratitelné domněnce nabyvatele vlastnického práva“, že údaje evidované v katastru nemovitostí jsou v souladu se skutečným stavem. Osoby, jimž „svědčí dobrá víra“, nenesou „žádný díl odpovědnosti“ za neplatnost smlouvy uzavřené s jejich právními předchůdci.

11. Závěr insolvenčního soudu, že jsou dány okolnosti vyvracející dobrou víru žalobce při nabývání nemovitostí od společnosti JBM, není správný.

12. Neplatnost ujednání o ceně nemovitostí v kupní smlouvě nelze klást k tíži žalobce, neboť katastrální úřad vklad vlastnického práva ve prospěch společnosti JBM „zapsal“.

13. Okolnost, že došlo k uzavření kupní smlouvy mezi dlužníkem a společností JBM v době, kdy se dlužník nacházel v úpadku, není z hlediska dobré víry žalobce významná.

14. Žalovaná tak existenci dobré víry žalobce „nevyvrátila“.

15. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které podle obsahu směřuje proti výroku ve věci samé, a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

16. Za rozporný s (konkrétně označenou) judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu má dovolatelka závěr odvolacího soudu, že při posuzování otázky nabytí vlastnického práva od nevlastníka k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 se presumuje dobrá víra nabyvatele a druhá strana sporu nese důkazní břemeno ohledně skutečností, které dobrou víru nabyvatele vyvrací. Dovolatelka namítá, že existenci dobré víry při uplatnění institutu nabytí od nevlastníka musí prokazovat ten, komu je ku prospěchu, tedy žalobce.

17. Podle názoru dovolatelky odvolací soud nepřípustně zúžil zkoumání existence dobré víry žalobce při nabývání nemovitostí od společnosti JBM toliko na posouzení otázky, zda žalobce jednal v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, aniž by se zabýval dalšími právně významnými okolnostmi.

18. Dovolatelka dále s odkazem na (konkrétně označenou) judikaturu Nejvyššího soudu, uvádí, že se odvolací soud nezabýval otázkou existence (faktického) panství žalobce nad věcí (nemovitostmi) jako nezbytného předpokladu pro vznik držby a následné uplatnění institutu nabytí od nevlastníka. K tomu namítá, že se žalobce nikdy neujal „faktické držby“.

19. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje napadené rozhodnutí za věcně správné. Podle názoru žalobce se jeho dobrá víra při nabývání nemovitostí od společnosti JBM presumuje a její nedostatek nebyl dovolatelkou prokázán. Žalobce dále konstatuje, že při posuzování existence (faktického) panství žalobce nad nemovitostmi je nutné zohlednit institut traditio brevi manu.

20. Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

21. Dovolání je přípustné podle , když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v a dovolatelem předestřené otázky odvolací soud vyřešil v rozporu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

22. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

23. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

24. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu přijaté k výkladu pojmu dobré víry při nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka plyne, že:

[1] Jak se podává již ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu, podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, respektive do 31. prosince 2014 (k tomu srov. , ), bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.

[2] Při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. .

[3] Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti , ) vyložil, respektive stanovil příslušné znaky jeho skutkové podstaty, je povinností soudu v řízení, v němž je řešena taková právní otázka, důsledně verifikovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod znaky skutkové podstaty zmíněného institutu či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva.

[4] Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již z toho, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí.

[5] K nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.

[6] O takový případ může jít tehdy, pokud „katastrální“ vlastník odvozuje dobrověrné nabytí s ohledem na předchozí (právně dosud nezpochybněné) převody, kdy k uzavření předmětné převodní smlouvy přistupoval za zcela standardních podmínek, tedy za stavu, který nevykazoval žádné defekty, jež by měly vést nabyvatele k patřičné právní obezřetnosti (např. z hlediska zkoumání platnosti předchozích nabývacích titulů atd.).

25. Srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2016, sp. zn. , či ze dne 19. října 2016, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu sp. zn. .

26. V poměrech projednávané věci se takto ustavené judikaturní závěry promítají následovně:

27. Mezi účastníky řízení je sporné, zda byl žalobce v dobré víře při nabývání nemovitostí od nevlastníka (společnosti JBM), když žalovaná považuje za důležité zohlednit důvod absolutní neplatnosti kupní smlouvy (neurčitost určení kupní ceny), časovou souvislost uzavírání jednotlivých smluv, personální propojení společnosti JBM a žalobce osobou V. J. a v neposlední řadě i to, že dlužník uzavíral kupní smlouvu se společností JBM v době, kdy již měl být v úpadku, a žalobce se nikdy neujal „faktické držby“ nemovitostí.

28. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí vyšel z „vyvratitelné domněnky nabyvatele vlastnického práva“, že údaje evidované v katastru nemovitostí jsou v souladu se skutečným stavem, a na rozdíl od insolvenčního soudu dospěl k závěru, že „skutečnosti namítané žalovanou“ dobrou víru žalobce „nenarušují“; tedy že žalovaná dobrou víru žalobce „nevyvrátila“. Takové právní posouzení ale odporuje shora rozebraným východiskům ustálené judikatury dovolacího soudu, podle nichž nelze dobrou víru žalobce presumovat již z toho, že žalobce při uzavírání smlouvy o převodu nemovitostí do základního kapitálu vycházel ze zapsaného vlastnického práva společnosti JBM v katastru nemovitostí. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o (ne)dostatku dobré víry přitom nemůže spočívat na původním vlastníku (dlužníku), respektive na dovolatelce coby osobě s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě dlužníka.

29. Jinak řečeno, žalovaná nemá procesní povinnost nést břemeno tvrzení a důkazní ohledně skutečností, které vyvracejí dobrou víru žalobce; je to naopak žalobce, kdo je povinen tvrdit a prokázat všechny skutečnosti, z nichž lze na jeho dobrou víru při nabytí nemovitostí usuzovat, neboť jeho dobrá víra se nepresumuje (již) na základě stavu zápisu v katastru nemovitostí. Zároveň je třeba na žalobce v tomto ohledu klást zvýšené požadavky, neboť podle odkazované ustálené judikatury, musí být při posouzení dobré víry zkoumáno, zda objektivně neměl možnost (při zachování maximální obezřetnosti) zjistit, že nabývá nemovitosti od nevlastníka.

30. Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval dalšími dovolatelkou uplatněnými dovolacími důvody, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( a 2 ).

31. V novém rozhodnutí o věci samé se odvolací soud vypořádá také s námitkou žalované, že se žalobce nikdy neujal „faktické držby“ nemovitostí. Nepřehlédne přitom, že otázka existence dobré víry není otázkou skutkovou, nýbrž otázkou právní, přičemž na dobrou víru lze usuzovat ze zjištěných skutkových okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 1999, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2000, sp. zn. ).

32. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 10. 2021

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu