Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1045/15

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. B., právně zastoupeného Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Břeclav, náměstí T.G.Masaryka 17, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. června 2014, -53, a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2014, č.j. -76, a Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2015, č.j. -19, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v odstavci 1 a v odstavci 2 d (dále jen " "), jakož i odstavce 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení odstavce 1 písmene a) , a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech druhů motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl. Dovolání stěžovatele napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, neboť bylo podáno z jiných než odvolacích důvodů.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v řízení před soudy nebyla dodržena zásada vyšetřovací, neboť orgán činný v trestním řízení nezjistil skutkový stav bez důvodných pochybností. Vina stěžovatele byla prokázána přesto, že nebyly provedeny důkazy, jež stěžovatel provést navrhoval. Nalézací soud tedy rozhodl na základě svědectví zasahujících policistů, aniž by byl proveden vyšetřovací pokus. Odvolací soud pak připustil možnost, že zasahující policisté nemuseli přesně vidět, co se děje ve 150 m vzdáleném vozidle, přijal přitom současně jako zcela věrohodné výpovědi policistů a zcela odmítl svědectví stěžovatelovy spolujezdkyně-řidičky. Odvolací soud tak hodnotil důkazy zcela protichůdně, přičemž důkazy v jeho neprospěch akceptoval zcela bez výhrad. Odmítnutí dalších důkazů považuje stěžovatel za zásah do jeho zaručených práv a odkázal k tomu na judikaturu Ústavního soudu nález

sp. zn.

.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel byl shledán vinným a odsouzen proto, že soudy považovaly za prokázané, že řídil vozidlo v době, kdy pozbyl řidičské oprávnění. Stěžovatel po celé řízení namítal, že vozidlo řídila jeho přítelkyně. V průběhu celého řízení zpochybňoval, že by policisté mohli vidět přesun na místě řidiče a za tím účelem chtěl nechat provést vyšetřovací pokus, který však soudy označily za nadbytečný. Soud přitom vycházel i z faktu, že svědkyně odmítla bezprostředně po zastavení vozidla stěžovatele policejní hlídkou vysvětlení s odůvodněním, aby nezpůsobila nebezpečí trestního stíhání osobě blízké. Stěžovatel hlídce oznámil, že důvodem zastavení bylo zazvonění telefonu. U soudu pak uvedli důvody zcela odlišné.

Jak je ze spisu nalézacího soudu patrné, stěžovatel jen opakuje námitky, které užil i v řízení před obecnými soudy všech stupňů. Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy se námitkami důkladně zabývaly a vypořádaly se s nimi. Stěžovatel však, v situaci, kdy jeho jednání vedlo k zahájení soudního řízení pro přečin, není s tímto faktem spokojen a snaží se zvrátit napadená rozhodnutí nesouhlasem s nimi.

Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjí stěžovatel skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována y, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Soud hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Pokud přitom respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci,

sp. zn.

, publikovaný N 28 SbNU 1/219). Skutečnost, že soudy neprovedly další stěžovatelem navrhované důkazy, neznamená, že rozhodnutí soudu je nezákonné. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§ 2 odstavec 5 trestního řádu). Jak nalézací tak i odvolací soudy splnily požadavky dle § 125 trestního řádu. Podle nich soud v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení řídil, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění je patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů.

Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení písmeno a) senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu