Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 949/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Česko-německá horská nemocnice Krkonoše, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Závišova 2518/20, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 33, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014 č. j. -432 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014 č. j. -392, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv na spravedlivý proces a na nedotknutelnost vlastnictví zaručených d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 31. 10. 2013 č. j. -351 rozhodl o žalobě vedlejšího účastníka proti stěžovatelce o náhradu škody na zdraví, Městský soud v Praze toto rozhodnutí shora označeným rozsudkem potvrdil a následné dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými a právními závěry soudů; je názoru, že pro rozhodné závěry o její odpovědnosti za škodu, k nimž dospěly obecné soudy, neexistovaly odpovídající důkazy. Není postaveno najisto porušení postupu lege artis, jestliže dva znalecké posudky se v tomto posouzení rozcházejí, a zůstává významně zpochybněna příčinná souvislost mezi údajným pochybením lékaře a následkem, a je vysoce pravděpodobné, že i kdyby postupovala tak, jak podle prof. MUDr. Jaroslava Živného postupovat měla, byl by zdravotní následek v osobě vedlejšího účastníka stejný. Obecné soudy též svévolně nevyhověly jejímu návrhu na vyhotovení revizního znaleckého posudku.

Ústavní soud je podle článku 83 y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - nedostatku spravedlivého procesu, jmenovitě porušení článku 36 odst. 1 y, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (rovněž dovolávaný č. 11 odst. 1 y mohl být dotčen jen jeho prostřednictvím).

Pod procesní větev tohoto článku lze subsumovat její kritiku obecnými soudy provedeného dokazování.

Že se zde soudy dopustily ústavněprávně relevantního pochybení, se však z jejich rozhodnutí nepodává, resp. spolehlivě neplyne. Soud prvního stupně za situace, kdy znalecké posudky předložené jednak vedlejším účastníkem a jednak stěžovatelkou obsahovaly protichůdná zjištění, nařídil vyhotovení dalších posudků (prof. MUDr. Živným a doc. MUDr. Danešem), a na stěžovatelčiny námitky soudy na argumentované bázi poté reagovaly.

Jinak deficit v y předjímaných znaků (nezávislosti či nestrannosti soudů) tvrzen není, a není důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovatelce dostalo náležitého postavení účastníků řízení disponujících zákonem stanovených procesních práv; pročež zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelka oponuje, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině jí vytýkaných (dalších) nedostatků skutkových a potažmo hmotněprávního posouzení dané věci.

Jak se podává z předchozího, výsledek dosažený tímto "způsobem" nelze však identifikovat s výsledkem - podle stěžovatelky - věcně správným.

Což je významné potud, že ústavní stížnost je svým obsahem polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné (podústavní) úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelka vystupovala již v řízení před nimi, přičemž jmenovitě odvolací soud se s ní přiléhavě vypořádal. Není zde ničeho, co by signalizovalo kolizi se základními (procesními) právy stěžovatelky.

K posílení tohoto - rozhodného - hodnocení se sluší poznamenat, že s výstižným a podrobným odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu se lze ztotožnit i z hledisek ústavněprávních, neboť i ta mu byla explicitním východiskem. Ústavněprávní judikaturou (srov. kupř. usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 7. 2012), jakož i judikaturou obecných soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu 26. 1. 2012 sp. zn. ) dovozené podmínky odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem lékařské péče, vyložily soudy v úplnosti a s náležitým pochopením, a přiléhavě je aplikovaly na skutkový stav, který rovněž - z hlediska ústavněprávního přezkumu - adekvátně zjistily. Ani stěžovatelkou kritizované skutkové závěry netrpí ústavněprávním deficitem, neboť nechybí racionální vazba mezi tím, co z jednotlivých důkazů vyplynulo, a jaká celková zjištění odtud byla učiněna.

Je proto namístě uzavřít, že stěžovatelce se tvrzený zásah do jejich základních práv doložit nezdařilo.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z řečeného plyne, že podmínky pro užití tohoto ustanovení jsou splněny.

Podle proto senát mimo ústní jednání ústavní stížnost stěžovatelky usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu