Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
88793.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 949/15
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Česko-německá horská nemocnice Krkonoše, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Závišova 2518/20, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 33, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014 č. j. 25 Cdo 4120/2014 -432 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014 č. j. 39 Co 123/2014 -392, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv na spravedlivý proces a na nedotknutelnost vlastnictví zaručených Listinou základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 31. 10. 2013 č. j. 55 C 112/2008 -351 rozhodl o žalobě vedlejšího účastníka proti stěžovatelce o náhradu škody na zdraví, Městský soud v Praze toto rozhodnutí shora označeným rozsudkem potvrdil a následné dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými a právními závěry soudů; je názoru, že pro rozhodné závěry o její odpovědnosti za škodu, k nimž dospěly obecné soudy, neexistovaly odpovídající důkazy. Není postaveno najisto porušení postupu lege artis, jestliže dva znalecké posudky se v tomto posouzení rozcházejí, a zůstává významně zpochybněna příčinná souvislost mezi údajným pochybením lékaře a následkem, a je vysoce pravděpodobné, že i kdyby postupovala tak, jak podle prof. MUDr. Jaroslava Živného postupovat měla, byl by zdravotní následek v osobě vedlejšího účastníka stejný. Obecné soudy též svévolně nevyhověly jejímu návrhu na vyhotovení revizního znaleckého posudku.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - nedostatku spravedlivého procesu, jmenovitě porušení článku 36 odst. 1 Listin y, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (rovněž dovolávaný č. 11 odst. 1 Listin y mohl být dotčen jen jeho prostřednictvím).
Pod procesní větev tohoto článku lze subsumovat její kritiku obecnými soudy provedeného dokazování.
Že se zde soudy dopustily ústavněprávně relevantního pochybení, se však z jejich rozhodnutí nepodává, resp. spolehlivě neplyne. Soud prvního stupně za situace, kdy znalecké posudky předložené jednak vedlejším účastníkem a jednak stěžovatelkou obsahovaly protichůdná zjištění, nařídil vyhotovení dalších posudků (prof. MUDr. Živným a doc. MUDr. Danešem), a na stěžovatelčiny námitky soudy na argumentované bázi poté reagovaly.
Jinak deficit v čl. 36 odst. 1 Listin y předjímaných znaků (nezávislosti či nestrannosti soudů) tvrzen není, a není důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovatelce dostalo náležitého postavení účastníků řízení disponujících zákonem stanovených procesních práv; pročež zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelka oponuje, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině jí vytýkaných (dalších) nedostatků skutkových a potažmo hmotněprávního posouzení dané věci.
Jak se podává z předchozího, výsledek dosažený tímto "způsobem" nelze však identifikovat s výsledkem - podle stěžovatelky - věcně správným.
Což je významné potud, že ústavní stížnost je svým obsahem polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné (podústavní) úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelka vystupovala již v řízení před nimi, přičemž jmenovitě odvolací soud se s ní přiléhavě vypořádal. Není zde ničeho, co by signalizovalo kolizi se základními (procesními) právy stěžovatelky.
K posílení tohoto - rozhodného - hodnocení se sluší poznamenat, že s výstižným a podrobným odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu se lze ztotožnit i z hledisek ústavněprávních, neboť i ta mu byla explicitním východiskem. Ústavněprávní judikaturou (srov. kupř. usnesení
sp. zn. II. ÚS 1760/12
ze dne 24. 7. 2012), jakož i judikaturou obecných soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu 26. 1. 2012 sp. zn. 25 Cdo 1342/2010 ) dovozené podmínky odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem lékařské péče, vyložily soudy v úplnosti a s náležitým pochopením, a přiléhavě je aplikovaly na skutkový stav, který rovněž - z hlediska ústavněprávního přezkumu - adekvátně zjistily. Ani stěžovatelkou kritizované skutkové závěry netrpí ústavněprávním deficitem, neboť nechybí racionální vazba mezi tím, co z jednotlivých důkazů vyplynulo, a jaká celková zjištění odtud byla učiněna.
Je proto namístě uzavřít, že stěžovatelce se tvrzený zásah do jejich základních práv doložit nezdařilo.
Zákon o Ústavním soudu Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z řečeného plyne, že podmínky pro užití tohoto ustanovení jsou splněny.
Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání ústavní stížnost stěžovatelky usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu