Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1146/2021

23 Cdo 1146/2021-282

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Casin Establishment, se sídlem ve Vaduzu, Pradafant 7, PSČ 9490, Lichtenštejnsko, identifikační číslo osoby FL-001.105.126-5, zastoupené Mgr. Pavlem Fárou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 988/31, proti žalovaným 1) Vltava Holding a. s., se sídlem v Praze 4, U Habrovky 247/11, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25646818, 2) S. L., narozené XY, bytem XY, 3) L. L., narozenému XY, bytem XY, a 4) J. L., narozenému XY, bytem XY, všem zastoupeným Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, o zaplacení částky 6 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných 1) až 4) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. -232, takto: I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 39 446 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.

Stručné odůvodnění ( ):

Předně je vhodné zmínit, že dovolací soud se ke shodně formulovaným otázkám vyjádřil již v usnesení ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. , a v usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. , v nichž posuzoval přípustnost dovolání žalovaných ve skutkově obdobných věcech. V podrobnostech lze na argumentaci těchto rozhodnutí odkázat, aniž by bylo nezbytně nutné ji (zcela) opakovat, a to tím spíše, byli-li dovolatelé, vždy v procesním postavení žalovaných, s ní opakovaně seznámeni.

Odvolací soud, oproti přesvědčení dovolatelů, se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz)], neshledal-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelným. Soud prvního stupně jednoznačně kvalifikoval smlouvu ze dne 15. 8. 2010 (dále jen „smlouva“) jako smlouvu o úvěru (viz bod 24 rozsudku soudu prvního stupně) [na tomto místě lze poukázat taktéž na rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 225/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i předchozí rozhodnutí v něm citovaná - veřejnosti dostupné na https://nalus.usoud.cz) požadující přiměřeně dostatečnou míru zdůvodnění] a žalovaní nebyli, jak je zcela zřejmé z obsahu jejich odvolání (nosná část je představována argumentací ústící v závěr, že jde o smlouvu o půjčce a nikoliv o úvěru, na což žalovaní navazují závěr o promlčení nároku), kráceni na tom, aby mohli náležitě uplatnit odvolací důvody. Logickým důsledkem uvedeného závěru je, že dovolací soud (nemohl a ani) neshledal porušení práva dovolatelů na spravedlivý proces.

Vytýkají-li dovolatelé nepřezkoumatelnost také rozhodnutí odvolacího soudu, protože „nereagoval“ na námitku následného označení smlouvy (v zástavní smlouvě), nepředkládají k dovolacímu přezkumu otázku, kterou by odvolací soud řešil a na jejímž řešení by jeho rozhodnutí záviselo. Absentuje tak jeden z předpokladů přípustnosti dovolání podle (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ). Výtka dovolatelů má tudíž povahu namítané vady řízení, která však sama o sobě (tj. bez vazby na otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem) přípustnost dovolání založit nemůže, neboť k vadám řízení Nejvyšší soud podle věty druhé (i kdyby byly dány, což – jak vyplývá z bodu 10 odůvodnění napadeného rozsudku, kde se odvolací soud s touto námitkou žalovaných vypořádal, jakož i možnosti dovolatelů věcně se vymezit vůči závěrům odvolacího soudu – není případ posuzované věci) přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné.

Pokud odvolací soud kvalifikoval smlouvu jako smlouvu o úvěru [ a násl. , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)], neodchýlil se od závěrů shrnutých v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. , a ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. , opírajících se o judikaturu Nejvyššího soudu distinkci obou nominátních smluv (smlouvy o půjčce a smlouvy o úvěru) vysvětlující. V této souvislosti lze opětovně poukázat na to, že reálná povaha smlouvy je vyloučena již ujednáním, které dlužnici zakládalo právo od smlouvy odstoupit, jestliže nebude ve sjednané lhůtě částka připsána na její účet (kdyby mělo jít o smlouvu o půjčce a věřitelka by neplnila, smlouva, od níž by bylo lze odstoupit, by vůbec nevznikla).

Odvolací soud se neodklonil ani od dovolateli citovaných judikaturních závěrů, podle nichž respektování autonomie vůle stran nutně vede k tomu, že jakákoli dohoda smluvních stran musí být vykládána v souladu s tím, co strany takovouto dohodou zamýšlely dosáhnout a jaké právní účinky hodlaly založit svým právním úkonem, tj. k jakému právnímu postavení smluvních stran směrovaly. V posuzované věci je úmysl smluvních stran uzavřít právě smlouvu o úvěru, a nikoliv smlouvu o půjčce, ve smlouvě zřetelně vyjádřen, a to kromě jejího dalšího obsahu již samotným označením jako smlouvy úvěrové či odkazem na § 497 a násl. obch. zák. v jejím úvodu (srov. například rozsudky ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. , a ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. , nebo též rozsudky ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. ), či zdůrazněním skutečnosti, že se smlouva řídí obchodním zákoníkem v závěrečných ustanoveních. S takto zřetelně a jednoznačně formulovanou písemně projevenou vůlí smluvních stran se dovolateli tvrzený záměr uzavřít smlouvu o půjčce podle zjevně neslučuje (k tomu dále srov. v kontextu posuzované věci shrnutí relevantní judikatury Nejvyššího soudu vykládající , , stejně jako obch. zák. uvedené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. , a ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. ).

Na závěru, že předmětná smlouva obsahuje jasný projev vůle uzavřít smlouvu o úvěru v režimu obchodního zákoníku, nic nemění ani tvrzení dovolatelů, že v následně uzavřené zástavní smlouvě je předmětná smlouva označována jako smlouva o půjčce. Význam této skutečnosti dovolatelé přeceňují; v souvisejícím notářském zápisu pořízeném 15. 9. 2010, je oproti tomu předmětná smlouva opakovaně označována jako smlouva úvěrová.

Vzhledem k tomu, že dovolatelům se nezdařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu o povaze smlouvy jako smlouvy o úvěru podle § 497 a násl. obch. zák., nemůže přípustnost dovolání zakládat ani „otázka aplikace promlčecí lhůty podle obch. zák.“, jejíž předložení dovolatelé zakládají na předpokladu, že kvalifikace předmětné smlouvy jako smlouvy o úvěru je chybná. Otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí, kritéria stanovená v nesplňuje.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani „otázka rozložení důkazního břemene stran sporu a vyšetřovacího oprávnění soudu podle “. Dovolatelé tuto otázku budují na mylném předpokladu, že si soud prvního stupně „obstaral důkazní prostředek z vlastní iniciativy, ačkoliv nepochybně nebyly splněny podmínky “, avšak odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně takový důkaz navrhla. Nejedná se tedy o jiný než účastníky navržený důkaz ve smyslu , a proto toto ustanovení na věc nedopadá. Na této dovolací otázce rozsudek odvolacího soudu ve skutečnosti (objektivně) nezávisí.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ). O lhůtě k plnění náhrady nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věta před středníkem

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. 9. 2021

Mgr. Jiří Němec předseda senátu