Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3495/14

Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Novotného, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, AK se sídlem v Písku, Přátelství 1960, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014 č. j. -35 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014 č. j. -15, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takt

o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 31. 10. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 5. 11. 2014, Pavel Novotný (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o správní žalobě proti sdělením ministra vnitra.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobce byl příslušníkem Policie České republiky do 30. 6. 2010, kdy jeho služební poměr skončil propuštěním ze služebního poměru na jeho žádost.

II/A) Podnět žalobce k přezkumnému řízení ve věci výsluhového příspěvku podle , o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a sdělení ministra vnitra ze dne ze dne 23. 1. 2014 č. j. KM-105-12/PK-2013.

Dne 15. 7. 2010 rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra byl žalobci přiznán výsluhový příspěvek ve výši 19 341 Kč měsíčně.

Dne 27. 9. 2013 žalobce podal podle , o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") podnět k přezkoumání a zrušení výše uvedeného rozhodnutí o výsluhovém příspěvku ze dne 15. 7. 2010.

Dopisem ze dne 20. 12. 2013 ministr vnitra žalobce vyrozuměl, že neshledal právní důvod k zahájení přezkumného řízení. Na uvedené sdělení reagoval žalobce "rozkladem", na který ministr vnitra odpověděl dopisem ze dne 23. 1. 2013 č. j. KM-105-12/PK-2013, který je předmětem ústavní stížnosti, a v němž s poukazem na platnou právní úpravu v ustanovení zákona o služebním poměru a podpůrně , uvedl, že účastníci nemají na provedení přezkumného řízení právní nárok. Ministr vnitra dále upozornil, že vyrozumění o tom, že ve věci nebude zahájeno přezkumné řízení, je pouze sdělením služebního funkcionáře, které není rozhodnutím podle zákona o služebním poměru.

II/B) Podnět k přezkumnému řízení ve věci proplacení práce přesčas za roky 2007, 2008, 2009 a 2010 podle zákona o služebním poměru a sdělení ministra vnitra ze dne 6. 3. 2014 č. j. KM-62-9/PK-2013.

Dne 20. 12. 2010 žalobce požádal o proplacení přesčasových hodin za roky 2007 až 2010. Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje (dále jen "Krajské ředitelství") dopisem ze dne 27. 1. 2011 č. j. KRPC-80675-2/ČJ-2010-0200 OP žalobci sdělilo, že žádosti nevyhovuje. Žalobce tento dopis považoval za "neformální rozhodnutí" a podal podnět k jeho přezkoumání a zrušení podle § 193 služebního zákona. Sdělením ze dne 9. 1. 2014 ministr vnitra žalobce vyrozuměl, že neshledal právní důvod k zahájení přezkumného řízení. Na uvedené sdělení reagoval žalobce "rozkladem" ze dne 28. 1. 2014, na který ministr vnitra reagoval dalším sdělením ze dne 6. 3. 2014 č. j. KM-62-9/PK-2013, s obdobnou argumentací.

II/C) Přezkum podle

Dne 17. 4. 2014 usnesením č. j. -15 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu žalobce proti sdělením ministra vnitra ze dne 23. 1. 2014 č. j. KM-105-12/PK-2013 a ze dne 6. 3. 2014 č. j. KM-62-9/PK-2013, jako nepřípustnou odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Správní soud poukázal na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2014 č. j. -26 a konstatoval, že žalobou napadená sdělení nebyla správními rozhodnutími dle zákona o služebním poměru, a proto proti nim nebyl přípustný opravný prostředek. Tato sdělení jsou vyloučena ze soudního přezkumu podle ust. , ve spojení s ust. a ust.

Dne 21. 8. 2014 rozsudkem č. j. -35 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti usnesení správního soudu ze dne 17. 4. 2014 č. j. -15 jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Předmětem posouzení kasačního soudu byla jenom otázka, zda správní soud postupoval správně, pokud žalobu stěžovatele odmítl, resp. zda lze sdělení ministra vnitra o nezahájení přezkumného řízení považovat za správní rozhodnutí, resp. zda jako taková podléhají soudnímu přezkumu ve správním soudnictví. Kasační soud poukázal na svůj výše již citovaný rozsudek ze dne 22. 1. 2014 č. j. -26, dle něhož sdělení služebního funkcionáře, že přezkumné řízení zahájeno nebude, není rozhodnutím podle a uvedl, že závěry z tohoto rozsudku plynoucí, od nichž neshledal důvod se odchýlit, dopadají i na věc žalobce. Správní soud proto správě žalobu proti sdělením ministra vnitra odmítl jako nepřípustnou ve smyslu ve spojení s

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva a svobody dle y, , a a 2 d (dále jen " ").

Stěžovatel podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a polemizoval s výše uvedenými závěry správního soudu a kasačního soudu, že sdělení ministra vnitra o nezahájení přezkumného řízení nebyla správními rozhodnutími, a jako taková nepodléhala soudnímu přezkumu ve správním soudnictví.

Stěžovatel uvedl, že s takovým odůvodněním se nemohl ztotožnit, neboť "takovýto výklad jde přímo proti textu zákona", je extrémní a porušuje základní právo na spravedlivý proces dle y a právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci dle y. Stěžovatel předestřel vlastní výklad relevantních ustanovení , a služebního zákona, a zdůraznil, že přednost je třeba dát výkladu ústavně konformnímu. Dále tvrdil, že správním soudem a kasačním soudem citovaný rozsudek ze dne 22. 1. 2014 č. j. -26 na jeho věc nedopadal "a to právě pro shora uvedený rozpor ve výkladu a tento výklad je natolik extrémní, že dochází k zásahům do základních práv a svobod", v čemž spatřoval porušení y.

Stěžovatel odůvodnil své tvrzení o porušení základního práva na spravedlivou odměnu za práci dle y podrobným konstatováním skutkových okolnosti nařízení služby přesčas a uvedl svůj názor na právní důsledky z toho plynoucí.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska práva na přístup k soudu, resp. práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotveného v y resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle stěžovatele správní soud i kasační soud otázku, zda sdělení ministra vnitra ze dne 20. 12. 2013, resp. ze dne 6. 3. 2014, byla či nikoliv správními rozhodnutími projednatelnými v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, posoudily nesprávně a formalisticky.

Ústavní soud připomíná, že článek 36 odst. 1 a 2 y zakotvuje "právo na soud", resp. právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení k ochraně svého práva. Toto základní právo je jedním z prvků širšího základního práva na spravedlivý proces zakotveného v hlavě páté y, resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); je to ovšem prvek, který fakticky činí možným požívat dalších záruk uvedených ě a Úmluvě. Požadavky spravedlivosti, veřejnosti a přiměřené rychlosti soudního řízení před nezávislým a nestranným soudem by vskutku neměly žádnou hodnotu, pokud by takové řízení nebylo nejprve zahájeno. A v občanskoprávních res. správních záležitostech si lze stěží představit právní stát bez možnosti přístupu k obecným civilním nebo správním soudům.

V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatele - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svoji podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.

V projednávaném případě bylo povinností správního soudu posoudit, zda sdělení ministra vnitra ze dne 20. 12. 2013, resp. ze dne 6. 3. 2014, byla rozhodnutími správního orgánu přezkoumatelnými ve správním soudnictví, či nikoliv. Správní soud tak učinil a svůj závěr, že předmětná sdělení nebyla rozhodnutími správního orgánu ve smyslu , dostatečně odůvodnil, včetně odkazu na ustálenou judikaturu k dané otázce.

Obdobně i kasační soud dostatečně odůvodnil svůj závěr, že správní soud postupoval správně, pokud žalobu odmítl, neboť nesměřovala proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu

Tvrzení stěžovatele, že správní soud nedůvodným odmítnutím správní žaloby porušil právo na soudní ochranu dle a 2 y resp. Úmluvy, Ústavní soud tudíž neakceptoval.

Podle článku 36 odst. 2 y z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle y. Ústavní soud je toho názoru, že posuzování otázky, zda jsou dány důvody pro zahájení přezkumného řízení dle služebního zákona, nebylo "rozhodováním" týkajícím se "základních práv a svobod podle Listiny" ve smyslu citovaného článku y.

Ústavní soud neshledal opodstatněnými ani další shora uvedená obecná tvrzení stěžovatele o porušení základních práv a svobod.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu