Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3870/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Ondřeje Krejčího, právně zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014 č. j. -94, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2013 č. j. -49 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013 č. j. -34, spojené s návrhem na zrušení ustanovení , občanského soudního, řádu ve slovech "náhradní doručení je vyloučeno", takto:

Ústavní stížnost i návrh se odmítají.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 12. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle odst. d (dále jen " ").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 16. 7. 2013 mu bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce sp. zn. 164 EX 474/13 ze dne 17. 4. 2013. Z tohoto vyrozumění stěžovatel zjistil, že proti němu bylo vedeno směnečné řízení u Městského soudu v Praze pod spisovou značkou , když směnečný platební rozkaz, jímž bylo řízení skončeno, má být v právní moci a vykonatelný, ačkoliv nebyl stěžovateli nikdy řádně doručen do vlastních rukou. Proto požádal Městský soud v Praze o rozhodnutí o neúčinnosti doručení. Městský soud v Praze ani Vrchní soud v Praze jako soud odvolací stěžovateli nevyhověly. Stěžovatel přitom argumentoval, že se v době doručování směnečného platebního rozkazu na adrese, na kterou mu soud doručoval, nezdržoval. Nezdržoval se ani na adrese, na kterou byla zřízena dosílka, protože byl nemocen a upoután na lůžko a léčil se v bytě svých rodičů. Stěžovatel namítal, že i přesto, že byla zřízena dosílka, k dosílání nedocházelo. Pokud by se mohl seznámit se směnečným platebním rozkazem, podal by do směnečného platebního rozkazu ihned námitky, neboť požadavek žalobce je neoprávněný - zejména z toho důvodu, že dluh neexistoval.

3. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle věty první , neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentačně brojí pouze proti usnesení vrchního a městského soudu, a to tak, že pokud měl zajištěnu dosílku, pak měla být dle jeho názoru provedena a soud ji neměl vylučovat. Vyvěšení směnečného platebního rozkazu na úřední desce soudu fakticky znamenalo, že se stěžovatel s doručovanou u neseznámí, neboť v daném období nebyl schopen ze zdravotních důvodů kontrolovat úřední desku Městského soudu v Praze. Vůči usnesení Nejvyššího soudu, který rozhodoval o posledním prostředku k ochraně práva stěžovatele (dovolání), žádnou konkrétní námitku neuvádí.

5. Stěžovatel ústavní stížnost spojil rovněž s návrhem na zrušení , občanského soudního, řádu ve slovech "náhradní doručení je vyloučeno". Právní argumentaci k tomuto návrhu však ústavní stížnost neobsahuje.

6. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud je přesvědčen, že svým rozhodnutím nebo postupem, jenž mu předcházel, ústavně zaručená práva stěžovatele neporušil. K návrhu stěžovatele na zrušení části ustanovení , vylučující možnost náhradního doručení směnečného platebního rozkazu, Nejvyšší soud podotýká, že právní úprava účinná v době doručení směnečného platebního rozkazu, kterým byla v projednávané věci uložena žalovanému povinnost zaplatit žalobci uplatněné směnečné nároky, náhradní doručení směnečného platebního rozkazu připouštěla (srov. ve znění účinném do 31. prosince 2013). Městský soud v Praze uvedl ve vyjádření skutečnosti osvědčující, jakým způsobem byl směnečný platební rozkaz stěžovateli doručován. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že posuzoval, zda bylo uvedené rozhodnutí řádně doručeno. Ohledně této otázky přijal odvolací soud závěr, že při doručování bylo postupováno v souladu s , s tím, že právní úprava v tomto předpise obsažená, kterou je soud vázán, nemůže být modifikována ujednáními mezi adresátem a doručujícím orgánem (smlouvou o dosílce). S námitkami stěžovatele vztahujícími se k průběhu doručování, které jsou i obsahem ústavní stížnosti, se odvolací soud v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal. Vyjádření účastníků zaslal Ústavní soud k replice stěžovateli, který v ní poté uvedl, že považuje ústavní stížnost i nadále za důvodnou.

7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

8. Dovolání bylo odmítnuto pro vady s odůvodněním, že stěžovatel nedostál své povinnosti plynoucí z , když neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že argumentace stěžovatele k protiústavnosti tohoto usnesení v ústavní stížnosti absentuje, Ústavní soud pouze ověřil, zda Nejvyšší soud při posouzení této vady dovolání nepostupoval příliš formalisticky, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není a že právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo. Tuto část ústavní stížnosti proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

9. Jinak je tomu však u rozhodnutí vrchního a městského soudu. Účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se může domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání ( ve spojení s ). V opačném případě, a to i tehdy, kdy sice dovolání podal, avšak nikoli řádně, a proto bylo dovolacím soudem oprávněně odmítnuto jako vadné, je třeba na jeho ústavní stížnost, pokud směřuje rovněž proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu, nahlížet jako na nepřípustnou.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti podle ustanovení jako návrh nepřípustný. Stejně tak musel být odmítnut i návrh s ústavní stížností spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jež sdílí osud ústavní stížnosti [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. června 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu