Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2717/2021

30 Cdo 2717/2021-261

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. M., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 26/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 288 350 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. -201, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2021, č. j. -235, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov jako soudu prvního stupně ze dne 7. 11. 2019, č. j. -201, a to v části výroku I, jímž byla vyslovena povinnost žalované zaplatit žalobci částku 11 391,94 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 6 350 Kč od 1. 1. 2019 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), přičemž ve zbývající části tohoto výroku (kterou bylo žalobě vyhověno také ve vztahu k částce 268 500 Kč s příslušenstvím) a ve výroku III o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena prvostupňovému soudu k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež směřovalo proti té části jeho potvrzujícího výroku o věci samé, kterou bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci z titulu náhrady škody též částku 3 750 Kč. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

Z napadeného rozsudku odvolacího soudu plyne, že zatímco se jeho kasační výrok týká částky, kterou žalobce v řízení požaduje z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu jeho trestním stíháním, v jehož závěru byl žalobce zproštěn obžaloby, částka 6 350 Kč, která je zahrnuta v potvrzujícím výroku tohoto rozhodnutí a jejíž součástí je též žalovanou zpochybňovaná částka 3 750 Kč, připadá na náhradu škody odpovídající nákladům vynaloženým na žalobcovu obhajobu. Zbývající částka 5 041,94 Kč, o níž odvolací soud posledně zmíněným výrokem napadeného rozsudku rovněž rozhodl, pak představuje kapitalizovaný úrok z prodlení vztahující se k částce, kterou žalovaná již žalobci z titulu náhrady škody zaplatila.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. ). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. ). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení provedené s účinností od 30. 9. 2017 , a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. ).

Dovolání, které proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná a jež se dotýká pouze části nároku na náhradu škody vyčísleného na celkových 6 350 Kč s příslušenstvím, tj. nároku vycházejícího z odlišného skutkového základu, než je tomu v případě dalších nároků, o nichž bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto, směřuje proti výroku týkajícímu se peněžitého plnění, které nepřevyšuje částku 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztah. Podle je proto podané dovolání objektivně nepřípustné.

Posuzovaná věc se přitom liší od případu, na který dopadá dovolatelkou zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. . Toto rozhodnutí Ústavního soudu totiž otázku přípustnosti dovolání z pohledu aplikace řeší za situace, kdy byl předmětem řízení nárok na náhradu škody odpovídající nevyplaceným dávkám důchodového pojištění, které měly být poškozené osobě vypláceny vždy každý kalendářní měsíc ve výši, jež částku 50 000 Kč nepřevyšovala, v souhrnu jednotlivých nevyplacených plnění byl však tento nárok vyšší, než uvedený limit. Ústavní soud přitom dovodil, že přestože se nejednalo o opětující se plnění ve smyslu , je třeba zohlednit, že tyto (dílčí) nároky na peněžité plnění (vzniklé za každý jednotlivý měsíc) měly společný skutkový základ, který se odlišoval pouze v tom, k jakému období měly vzniknout, pročež na ně nelze pro účely posouzení, zda není dán důvod nepřípustnosti dovolání podle , nahlížet izolovaně. V souladu s tím, co bylo uvedeno výše k otázce samostatnosti skutkového základu nároků, jež jsou předmětem řízení v nyní posuzované věci, tedy tento judikatorní závěr nelze na dovolání žalované aplikovat.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, kterým se řízení končí ( ).

Na soudu prvního stupně nyní je, aby podle , a , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zvážil, zda dovolatelce podáním objektivně nepřípustného dovolání nevznikla povinnost zaplatit soudní poplatek z dovolání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 10. 2021

JUDr. Pavel Simon předseda senátu