Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 148/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Matoušem Pelikánem, advokátem, se sídlem Na Vozovce 333/21, 779 00 Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 9. 2014 č. j. -319, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. 10. 2014 č. j. -349, za účasti Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Šumperku a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci jako vedlejších účastníků takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 1. 2015, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 9. 2014 č. j. -319 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým bylo rozhodnuto podle § 331 odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a , 3, 4 , (dále jen " "), a contrario, že se jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu zbytku trestu odnětí svobody v trvání 16 let z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2002 č. j. -1987, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2002 sp. zn. , a v trvání 5 let z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 1998 č. j. -921, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 1998 sp. zn. , ve spojení s usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 2. 2000 č. j. -75, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2000, sp. zn. , dále ve spojení s usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 12. 2003 sp. zn. , a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2008 č. j. -12, zamítá, když soud nepřijímá záruku za dovršení nápravy odsouzeného ze strany Občanského sdružení C. D. S. I. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 10. 2014 č. j. -349 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.

Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí s právní úpravou podmíněného propuštění, neboť pojmy, které užívá, jako je budoucí vedení řádného života, jsou neurčité. Úsudek soudů se pak v jeho případě příliš zaměřil na jeho chování v minulosti, kdy odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011

sp. zn.

(N 90/61 SbNU 405). Napadená rozhodnutí dle stěžovatele postrádají přiměřené odůvodnění. Soudem druhého stupně vyslovený požadavek na kající chování má pak za rozporný se zásadou nepřípustnosti nucení k sebeobviňování. Kromě toho stěžovatel namítá, že v řízení došlo k průtahům.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a 38 odst. 2 d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srovnej , 90, 91 a 92 y [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje v § 88 a násl. a trestní řád v a násl. Za prvé je nutné splnění podmínky formální spočívající ve vykonání předepsané části trestu, kdy z uloženého (popřípadě rozhodnutím prezidenta republiky zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina [ ], respektive u odsouzeného, jenž nebyl odsouzen za zvlášť závažný zločin a který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, alespoň třetina [ ], respektive u vybraných trestných činů dvě třetiny [ ]; dle je u přečinů možné propuštění i před uplynutím dob stanovených v téhož zákona. Dále pak musejí být naplněna kritéria materiální, totiž (podmínka druhá) polepšení odsouzeného, potvrzené jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností [v případě propuštění před uplynutím stanovených dob dle se musí jednat o vzorné chování a plnění povinností], a (podmínka třetí) existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Všechny tři podmínky je nutné splnit kumulativně. Při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin soud přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu.

Pokud stěžovatel takovouto právní úpravu napadá pro její neurčitost, Ústavní soud jeho názor nesdílí. Naopak lze poznamenat, že o ústavních stížnostech proti zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění Ústavní soud běžně rozhoduje, aniž by samotné znění právní úpravy bylo předmětem rozporů. Samozřejmě právní pojmy již ze své podstaty obvykle vykazují jistou míru obecnosti a jejich obsah je třeba nalézat právním výkladem.

V projednávané věci Ústavní soud nemá za to, že by právní posouzení obecných soudů, popsané v odůvodnění jejich rozhodnutí, vykazovalo znaky libovůle či jinak porušovalo ústavně zaručená práva stěžovatele. V nálezu

sp. zn.

zmiňovaném stěžovatelem Ústavní soud poukázal na princip, že samotnou závažností trestného činu, za nějž byl uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu má být odsouzený podmíněně propuštěn, nelze zdůvodňovat případné zamítavé rozhodnutí o podmíněném propuštění. To však na druhou stranu neznamená, že by v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nemohla a neměla být jeho trestní minulost z hlediska rizika recidivy předmětem jakéhokoliv hodnocení. Nejedná se ani o porušení zásady ne bis in idem, kdy tato zásada vyjadřuje zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc, avšak rozhodování o podmíněném propuštění není novým či opětovným trestním řízením, ve kterém by bylo rozhodováno o uložení nějakého dalšího trestu, a tedy tato zásada se nemůže uplatnit [obdobně viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

či

, též srovnej nález ze dne 1. 12. 2005

sp. zn.

(N 219/39 SbNU 323)].

Případný není ani stěžovatelův poukaz na zákaz nucení k sebeobviňování. Ústavní soud je naopak přesvědčen, že postoj odsouzeného k trestné činnosti, kterou byl shledán vinným, bezpochyby patří mezi ty skutečnosti, které je na místě vzít v řízení o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v úvahu. Stěžovatel pomíjí, že již není v postavení obviněného, u kterého je samozřejmě nutno důsledně uplatňovat pravidla vyplývající z principu presumpce neviny, nýbrž je již odsouzeným, u kterého byla vina pravomocně vyslovena (obdobně viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

a

).

Pokud jde o otázku průtahů, Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z těchto důvodů se Ústavní soud tvrzenými průtahy nezabýval, neboť stěžovatel se v této souvislosti v mezích ničeho nedomáhal.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle , ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu