Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 711/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jaroslava Slavíka, právně zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem kanceláře Žižkova 1934/12, 586 01 Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 č.j. -474 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2014 č.j. -338, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti dané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen " ") a tamtéž citovaného usnesení Nejvyššího soudu. Svůj návrh stěžovatel odůvodňuje tím, že jimi byla porušena jeho základní práva. Konkrétně právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, tedy právo zaručené ustanovením d (dále jen " "). Dále právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, tedy právo zaručené y. Nadto stěžovatel uvádí, že shora uvedené soudy zasáhly jeho právo vlastnit majetek, které je zaručeno y.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplynuly následující skutečnosti. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 19. 2. 2013 č.j. - 360 zamítl stěžovatelův návrh na určení, že je členem stavebního bytového družstva, a že je majitelem členských práv a povinností v tomto bytovém družstvu a s nimi spojeného práva nájmu družstevního bytu (výrok I.). Dále krajský soud určil, že smlouva o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu uzavřená mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem je neplatná (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu se uvádí, že vzhledem k tomu, že popsaný byt není v době rozhodnutí soudu bytem družstevním, soud nemohl stěžovateli právo k nájmu družstevního bytu přiznat. Soud konstatoval, že stav právní nejistoty stěžovatele nemůže být vyřešen určením, že je členem družstva bez toho, aby byl současně vyřešen statut bytu, což však nebylo předmětem řízení. Současně krajský soud posoudil otázku platnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností jako otázku předběžnou pro případný závěr o právním statutu bytu.

Následně změnil výrok II. usnesení krajského soudu tak, že stěžovatelův návrh na určení neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností zamítl. Podle vrchního soudu stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, neboť primárně je nutné vyřešit otázku existence členského vztahu stěžovatele k družstvu. Přitom vzal v úvahu, že výrok I. usnesení krajského sudu nebyl napaden odvoláním. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud odmítl. V odůvodnění k tomu uvedl, že závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu je plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Současně Nejvyšší soud uvedl, že nesplnění poučovací povinnosti odvolacím soudem, což stěžovatel rovněž v dovolání uvedl, avšak nespojil s žádnou otázkou procesního práva, není způsobilým dovolacím důvodem.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu vykazují znaky tzv. překvapivého rozhodnutí. Podle jeho názoru mu ani Nejvyšší soud neposkytl dostatečnou ochranu jeho subjektivních práv a oprávněných zájmů. Zejména nepoučil stěžovatele, ani žádné další účastníky daného řízení o jejich procesních právech v situaci, kdy zaujal jiný právní názor ve věci naléhavého právního zájmu ve smyslu ustanovení (ve znění účinném při projednávání před ). Dle svého vyjádření stěžovatel nemohl na tento jiný právní názor reagovat, což vedlo k porušení jeho shora uvedených základních práv. Dále stěžovatel uvádí, že k řešené problematice se Nejvyšší soud vyjádřil až v usnesení ze dne 21. května 2013, sp. zn. , které však bylo vyhlášeno až poté, kdy stěžovateli uplynula lhůta k podání odvolání. Současně stěžovatel uvádí, že toto usnesení Nejvyššího soudu sice pro něj není závazné, přesto na ně měl být upozorněn.

vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení ]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména vystupuje proti tomu, že byť měl na existenci naléhavého právního zájmu zcela odlišný názor než krajský soud, nebyl tímto soudem řádně poučen o možnosti hájit svá procesní práva, tedy mu byla odepřena možnost podložit svá tvrzení případnými důkazními návrhy. V tom se opírá o závěry vyslovené v nálezu

sp. zn.

ze dne 15. 1. 2002 (N 5/25 SbNU 35). V projednávaném případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že pro obdobný kasační zásah není důvod. Postup vrchního soudu nenese znaky svévole, jako nezbytné součásti tzv. překvapivého rozhodnutí [viz nález

sp. zn.

ze dne 18. 8. 2011 (N 142/62 SbNU 203)]. vycházel z totožných skutkových zjištění a při konfrontaci se závěry učiněnými krajským soudem, lze dokonce dospět k závěru, že i právní posouzení jsou si velmi blízká, byť s odlišnými závěry. K tomu Ústavní soud rovněž podotýká, že existenci naléhavého právního zájmu je nezbytné zkoumat nejen v době podání žalobního návrhu, ale v průběhu celého řízení, včetně okamžiku, kdy soud vyhlašuje rozhodnutí. Otázku naléhavého právního zájmu tak nelze považovat za uzavřenou ani v případě, že soud prvního stupně jeho existenci potvrdil. Při posuzování tvrzených zásahů do základních práv stěžovatele vzal Ústavní soud také v úvahu skutečnost, že zamítnutí určovací žaloby pro nedostatek či neexistenci naléhavého právního zájmu nezakládá překážku věci rozhodnuté pro případnou žalobu o plnění vycházející ze stejného práva či právního poměru (viz např. JIRSA, Jaromír a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Praha: Havlíček Brain Team, 2013 nebo DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. . Komentář. Praha: C.H.Beck, 2009, str. 529.). Stěžovatelem uváděná pochybení obecných soudů tak nemohla dosáhnout takové intenzity, že by zasáhla jeho ústavně zaručená práva a svobody.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost, včetně návrhu s ní spojeného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. června 2015

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu